Přály si, aby je slavný pařížský malíř zachytil jako víly vznášející se v labutích sukních. Ale on trval na tom, že je bude malovat uštvané, zmožené, shrbené.
Obal knihy Dívky z Montmartru
Dodnes jsou sestry Goethemovy na obrazech impresionisty Edgara Degase připomínkou dřiny a nuzných poměrů, v nichž stafáž baletních scén žila. Vloni vyšel román kanadské autorky Cathy Marie Buchananové nazvaný Dívky z Montmartru, jenž osudy sester zbeletrizoval.
Dočkal se nadšených recenzí a nadchl čtenáře - na fanouškovském webu Goodreads má kniha úctyhodných devatenáct tisíc hodnocení. Český překlad je právě na pultech.
Říkali jim krysičky, těm stovkám nedospělých dívek, které za pár haléřů cvičily do úmoru, protože doufaly, že si jich někdo všimne a vytáhne je ze zadní řady komparzu dopředu mezi sólistky. Sestry Goethemovy byly tři. Nejstarší Antoinetta se živila jako statistka v opeře. Prostřední Marie byla stydlivá a neprůbojná, ale její lopatky připomínaly andělská křídla. Málokdo si uvědomil, že to, co malíře tak vzrušovalo, měla s největší pravděpodobností na svědomí podvýživa.
Skandál se sochou
Nejmladší Charlotta měla nosánek nahoru a věřila si nejvíc. Jejich máti, vdova, dělala pradlenu, než ji ovládl absint. Dívky měly sukně tak prošoupané, že musely nosit dvě přes sebe, aby zakryly to, co se zakrýt má. Antoinetta marně hledávala v domácnosti čistý hadřík nebo neotlučený hrneček, věci, které by bylo možné zastavit a dostat tak něco málo na jídlo. Drobné z opery padnou na matčin absint. A mistr Degas nabízí Marii šest franků za čtyři hodiny pózování! Co na tom, že má být nahá.
V centru autorčiny pozornosti je právě Marie, to ona je dívkou, jejíž vosková plastika způsobila v roce 1881 skandál. Degas totiž baletku s bojovně vystrčenou bradou oblékl do skutečné sukně a baletních botek, soše přidělal dokonce i paruku z pravých vlasů, což bylo tehdy revoluční a neodpustitelné.
Dívky z Montmartruautor: Cathy Marie Buchananová nakladatel: Práh překlad: Jiří Petrů, Daniela Rieschlová 356 stran, 349 Kč |
Buchananová píše lehounce, jako kdyby foukala do baletní sukně. Někdy trochu prostě, jako by si ve stejném věku, jako jsou její hrdinky, představovala i své čtenářky.
Její dívky si příliš nepřipouštějí trable, chtějí tančit, bavit se, milovat, co na tom, že jim kručí v břiše. Jsou přesně těmi naturalistickými chudačkami z románů Émila Zoly, jehož postava v knize je podstatná, ovšem v jakémsi sluníčkovém provedení. Přesto to není špatná kniha. Takové letní romantické pařížské osvěžení secesí, která byla zdobná, i když zrovna žmoulala jen poslední suchou kůrku.
