RECENZE: Jak český král Vladislav v lázni seděl a Dalibora soudil

Nová inscenace Smetanova Dalibora v Národním divadle se nestane událostí. Režie je ilustrativně-pantomimická a zpěváci zpívají role, na něž nestačí.

Opera Národního divadla vstoupila do stávkové pohotovosti. Někteří zaměstnanci nechtějí za šéfa norského manažera Per Boye Hansena. Tomu lze jistě vytknout, že i před novináři dosud nebyl ve svých plánech příliš konkrétní, nicméně i z toho mála, co dosud podotkl na adresu sólistů i inscenátorů, si lze udělat závěr, že přinejmenším v uměleckých poměrech se tu zorientoval dobře.

Bedřich Smetana: Dalibor

50 %

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Jiří Nekvasil

Scéna: Daniel Dvořák

Národní divadlo Praha, druhá premiéra 29. června 2019

Nová inscenace Smetanova Dalibora, uvedená na samý závěr sezony, spíš potvrdila než vyvrátila Hansenova slova o zdejším nenápaditém způsobu inscenování a špatně obsazovaných či přetěžovaných sólistech, která se dají najít dílem v rozhovoru pro Divadelní noviny, dílem v rámci odpovědi ředitele ND na dopis jeho zaměstnanců. Dalibor by přirozeně měl být na repertoáru Národního divadla, zvlášť před pomalu se blížícím 200. výročím Smetanova narození. A každý inscenátor si jistě položí otázku, jak tuto „rytírnu“, dramaticky možná poněkud naivní, ale oslňující hudební invencí, představit právě ve zlaté kapličce. Režisér Jiří Nekvasil stvořil na strohé, leč účelné scéně Daniela Dvořáka a v kostýmech Zuzany Bambušek Krejzkové, pojatých jako jakási volná fantazie na středověk, v podstatě tradiční statickou inscenaci.

Aby ale nebyla moc tradiční, přidal do ní pár doplňků. Především skupinku rytířů v brnění, kteří procházejí představením - jenomže jen jako statisté, dobří tak leda k tomu, aby pohybově všelijak doprovázeli zpěv a přenášeli kulisy. Kdyby na jevišti nebyli, nic by se nestalo. Na nějakou výtvarnou fantazii to rozhodně nestačí, a kouř, linoucí se pod jejich nohama, je hodně úsměvný. Harfenistky sedí po stranách jeviště a mají na hlavě zlaté věnce, při slovech „Kterýpak Čech by hudbu neměl rád“ se v hledišti rozsvítí. To jsou nápady stokrát prostodušší než sama opera.

Nejvíc se ale režisér zaměřil na krále Vladislava. Nejprve ho nechal i s trůnem spustit z provaziště a ve scéně, v níž má definitivně rozhodnout o Daliborově osudu, ho usadil zahaleného jen do bederní roušky do lázně, v níž ho škádlí skupinka lazebnic. Člověka napadne, jestli by se v takové situaci panovníkovy myšlenky vůbec ubíraly směrem, který mu předepsal Smetana, to jest k filozofování o tíze koruny a vládnutí v árii Krásný to cíl...

Chytřejších nápadů je méně. Patří k nim úvodní vstup sboru, jenž namísto polopatického aranžmá přichází zezadu jako anonymní, spoře nasvícená masa; ve scéně v krčmě zpívá sbor své číslo v zákulisí (vypadl ovšem z rytmu). Nebo houslové sólo ve scéně snícího Dalibora, které zahraje na jevišti houslista ve fraku u pultu. Ale ať už chytřejší či primitivnější, každý nápad jakoby byl vytažen z jiné koncepce. Zkrátka a dobře: buď se bude dělat klasická realistická inscenace, nebo abstraktní fantazie, nebo dokonce perzifláž, ale je nutno se pro něco rozhodnout a pak v tom být důsledný. Nechtít od všeho trošku, ale zase ne tak moc.

Světýlko ve tmě

Dalibor je navíc opera, na kterou se možná víc než na některá jiná Smetanova díla chodí kvůli zpěvákům. I průměrně zkušený divák má v uších určité vzory z minulosti, a tedy i představu, jak by to či ono mělo či mohlo znít.

Při sobotní druhé premiéře zpíval titulní roli Peter Berger, ale byl to zpěv násilný a namáhavý, dynamicky monotónní, bez šarmu a lahodnosti. Mezzosopranistka Kateřina Hebelková ztvárnila Miladu jinak než jako exhibici velkého hlasu. Snažila se ji přednášet jako komorní skladbu, což chvílemi dokonce poutalo pozornost a snad by se to dalo považovat i za osobní vklad, jenže part je napsán určitým způsobem, vyžaduje rozsah, sílu a vášeň. A ty pěvkyně ve svém hlasu prostě nemá, takže to byla Miladu tak na půl plynu.

Do role krále Vladislava byl obsazen Svatopluk Sem, jehož baryton, už tak v provozu Národního divadla přetěžovaný, ztrácí kdysi atraktivní barvu a je pod nepříjemným a hlavně nezdravým tlakem. Zvlášť když ke všemu musí těžkou árii zpívat ve vaně a při masáži lazebnic... Basista Jan Šťáva žalářníka Beneše spíš jednotvárně odhlaholil než aby ho s citem interpretoval, Martina Šrejmu coby Vítka v podstatě nebylo slyšet.

Nastudování dirigenta Jaroslava Kyzlinka působilo jako zběžně přehrané. Do ničeho nebylo možné se zaposlouchat, nedala se vlastně rozeznat lyrická scéna od dramatické, příchod krále Vladislava zněl stejně jako veselá scéna v krčmě nebo milostný duet v žaláři. Celá opera zněla tempově a dynamicky monotónně.

Světýlkem v černém průměru byl nakonec jen hlásek mladé sopranistky Veroniky Holbové v úloze Jitky. Malý, ale svěží a průrazný jako laser, navíc má v sobě něco, co se dá nazvat charismatem a co si člověk zapamatuje. Pokud si bude tato zpěvačka z Ostravy obezřetně vybírat role, může mít před sebou zajímavou budoucnost.

Jakou budoucnost má před sebou Opera Národního divadla, toť otázka. Její umělecká situace je už dlouhou dobu katastrofální. Jestli ji Per Boye Hansen pozvedne, to nikdo neví. Ale měl by dostat šanci.