Berlínský orchestr, považovaný za jeden z nejlepších na světě, nakonec povolal mladého českého dirigenta Tomáše Netopila. Soudě podle pátečního koncertu, dokázal šanci využít, třebaže za svůj hlavní úkol přirozeně považoval uctít Mackerrase tím, že naplní jeho pojetí. To se mu podařilo.
Výtečná akustika
Zdejší hlediště připomíná arénu, v níž publikum sedí kolem orchestru. Kromě bezprostředního kontaktu s interprety má toto uspořádání blahodárný zvukový efekt. Vzniká dojem zvukové "prostorovosti" a téměř komorní průzračnosti, v níž se nic neslévá. To prospělo i zpěvákům včetně Magdaleny Kožené, která v titulní roli působila uvolněněji než v Praze. Obrovské nasazení, disciplína a technická perfekce orchestru je zážitkem sama o sobě. Byla to o něco dramatičtější, hutnější Julietta, než jakou jsme slyšeli v Praze, nicméně obě pojetí jsou rovnocenná.
Ani nepřekvapilo, že u diváků Julietta příliš nezabrala a ohlas byl spíš vlažný. Toto dílo je v Berlíně neznámé, a navíc bylo uvedené pouze ve zkrácené podobě, kterou vytvořil sám Martinů, aby umožnil častější uvádění náročné opery. Dvořákova Symfonie č. 7 zazněla na Mackerrasovo přání s původní druhou větou, kterou Dvořák později přepracoval. Temnější a mimořádně expresivní zvuk disciplinovaného orchestru dokáže ozvláštnit i Dvořáka, jakkoli člověk může mít zažitou jinou představu. Netopil svůj úkol splnil čestně a dokázal vnést i něco svého.
Hodnocení MF DNES: 80 %
