RECENZE: Václav Marhoul vydal věrný deník posedlosti. Bez cenzury

Když místo knižního rozhovoru o Nabarveném ptáčeti nabídl ke zveřejnění deník, jejž si psal při zrodu svého minulého díla Tobruk, udělal Václav Marhoul skvělý krok. Jeho Deník tvrdohlavého režiséra se čte náramně.

Na rozdíl od vzpomínkových rozhovorů, kde se každý byť jen podvědomě stylizuje, mají denní záznamy přednost ryzí věrnosti daného okamžiku i rozpoložení. Nic nelze upravit, zamlžit, vzít zpět. Alespoň editorka knihy Markéta Bidlasová uvádí, že z původních jedenácti set stránek na výsledných 340 krátila pouze peripetie kolem únavného shánění peněz.

Dát všanc své soukromé zápisky sice znamená vždycky riziko, tím spíše, že jde o dobu poměrně nedávnou, od jara 2006 do léta 2008, a že autor používá pravá jména lidí, které zmiňuje; leckdy nelichotivě, včetně filmových kritiků.

Ale Marhoul se riskovat nikdy nebál, koneckonců sám Tobruk, jehož natáčení v Africe předcházel tvrdý – též detailně popsaný – vojenský výcvik herců, znamenal svého druhu hazard. Takže pustil do světa i velmi osobní zpověď, kde od schůzky s Jiřím Menzelem přes topinky bez česneku v hotelovém azylu scenáristy až po výčitky vůči zanedbávaným dětem odhaluje souboj dvou démonů, posedlosti a pochybnosti. 

Netřeba se bát, že lidé mimo filmovou branži se v knize ztratí. Najde se tu každý, kdo svou práci dělá s tak silným, až chorobným zaujetím. Pro jiné může být Deník tvrdohlavého režiséra zajímavou kronikou doby včetně působení ministryně obrany Vlasty Parkanové. Malé a velké dějiny se tu přirozeně potkávají, smrt otce, narození syna, premiéry kolegů, chřipky, festivaly, i ten zapomenutý reklamní pivní plakát s Miroslavem Ondříčkem.

A hlavně schůzky, maily, žádosti, smlouvy, rozpočty, škrty, sliby a chiméry, ona nekonečná spirála producentského pachtění, která může působit monotónně. Ovšem na své si přijdou také sběratelé drobných hvězdných senzací, protože Marhoul, jenž si dává zpravidla „svá tři piva“, popisuje i mohutnější tahy svých přátel. 

Deník tvrdohlavého režiséra

70 %

Václav Marhoul

Podstatnější jsou však spory tvůrčího rázu, ať už je vede s hercem Petrem Stachem, či kameramanem Vladimírem Smutným. Samostatnou kapitolu představuje tuniské natáčení, kde se věčná improvizace vynucená místními podmínkami střetává s neméně vytrvalým, takřka klukovským okouzlením pouští.

V neposlední řadě pak naplňuje úžasem vůle, cílevědomost, činorodost nebo snad bláznivá umanutost člověka, který po celodenním pracovním martyriu najde ještě dost sil, aby si prožitý den zanesl pečlivě do deníku.

I když si tehdy myslel, že jenom pro sebe, takže nic necenzuroval. Tím lépe teď pro čtenáře.