RECENZE Čistá duše: Čistý životopis s oscarovým nápadem

Za vznikem oscarového favorita jménem Čistá duše stojí firma DreamWorks. Její spoluzakladatel Steven Spielberg má čich. Kdyby si nešel pro cenu jako režisér, může ji čekat coby producent za projekt, kterému pomohl na svět - stejně jako před časem u filmu Americká krása.

Herec Russell Crowe jako ekonomický vědec John Forbes Nash ve filmu Čistá duše (2001) | foto: DreamWorks

Ovšem v případě Čisté duše nešla produkce do úplné nejistoty. Po ruce byl vděčný žánr true story, zde pravdivý příběh nositele Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 1994 Johna Forbese Nashe Jr. (ročník 1925) - a odtud vyplývající typ atraktivního hrdiny na pomezí úzké, nerozpoznatelné hranice mezi genialitou a duševní chorobou. V podání Russella Crowea nosí John příznaky „cvoka“ už za studentských let, ale těkavá gesta nepřehání. Je to prostě mimořádný talent-šprt, jenž má tudíž na jisté podivínství nárok; jeho chování je spíš sympaticky potrhlé a po boku spolubydlícího, nekomplikovaného zhýralce s čupřinou a la Art Garfunkel, tvoří kontrastní pól zvláštního přátelství.

Čistá duše

70 %

USA, 2001, 130 minut.

Režie: Ron Howard. Scénář: Akiva Goldsman. Námět: Sylvia Nasarová – životopisná kniha. Kamera: Roger Deakins. Hudba: James Horner.

Hrají: Russell Crowe, Ed Harris, Jennifer Conellyová, Paul Bettany, Adam Goldberg, Judd Hirsch, Josh Lucas, Anthony Rapp, Christopher Plummer.

Kinobox: 86 %

IMDb: 8.2

Pro výjimečné nadání se hrdinovi leccos odpouští: ctižádostivý je až odporně, chce originalitu vždy a nade vše, neunese sebemenší porážku, ale přitom je dojemný, když s vědeckou účelovostí zve dívky k sexu a útoky spolužáků odráží osobitým, velice suchým humorem. Chytrý, uzavřeně povýšenecký univerzitní humor je vůbec jednou ze dvou hlavních devíz filmu; vyvažuje fakt, že podstata Johnova talentu je nesdělitelná. Ze změti číslic čmáraných horečnatě na okna totiž vyčte běžný smrtelník, jenž skončil u rovnic o dvou neznámých, jen jakýsi organizovaný chaos; pro pořádek dodejme, že John Forbes Nash Jr. působil na univerzitě v Princetonu a věnoval se teorii her. Stejně však běžný divák sotva pochopí, jak hrdina dešifruje kódy, což režisér důvtipně předvádí světelným blouděním a prozářením „klíče“.

Nemáte někdy pocit, že něco víte? ptají se génia a on vážně odpovídá: Soustavně. Nechlubí se; konstatuje. Seminář je ztráta vašeho, a co hůře, mého času, sdělí už jako pedagog svým studentům, mezi kterými zazáří osudová láska, krásná matematička. I jejich námluvy zdobí zasvěcenecký humor, kdy se John, celý nesvůj, drbe a ošívá. Idylu zase prokládají akční prvky ve stylu špionážních thrillerů.

Poté nastoupí druhá a zásadní devíza filmu - nápad vskutku jedinečný, odvozený z Johnovy doposud skryté psychické choroby. Tvůrci si prý nepřejí, aby jej novináři předem prozrazovali, jenže osud skutečného hrdiny i příznaky schizofrenie jsou natolik známé, že s přeludy návštěvník kina podvědomě počítá. Film nicméně rozvine onu hru na pomezí halucinací a skutečnosti tak důsledně, že zlomové odhalení, rázné lékařské třídění Johnova života na kategorie bylo - nebylo, existuje - neexistuje, se zdráhá přijmout spolu s hrdinou i divák. Oba si už vypěstovali jisté návyky, vztahy, opory, pevné body; a nyní v půli filmu aby je prověřovali vlastně od nuly, přičemž vše, v co věřili a co bylo zpochybněno, se ještě několikrát může změnit.

Crowe vklouzne z pozice výstředníka do trpné role pacienta takřka bez přechodu. Síla, kterou pak v sobě sbírá pro bitvu s nemocí, neduní okázalou statečností. Nemá cenu být blázen, když se u toho nemůžeš bavit, říká suše. Oscara za Gladiátora dostal herec do počtu, tentokrát by jej mohl převzít opravdu s přímým hledím. Ač nebezpečný jiným i sám sobě, přece jeho zbitý, zestárlý, vysmívaný hrdina slaví vítězství vůle, leč není to výhra bez poskvrny, jak bývá v Hollywoodu zvykem. Ani povinný závěrečný proslov nehýří obvyklou květnatostí, byť si jej režisér, střízlivý vypravěč, nedovedl odpustit.

Filmařsky převratné postupy Čistá duše nepřináší. Spadá do rodu úctyhodných životopisů, eticky pozitivních sdělení jako Záře či Opus pana Hollanda, jež s pojmy humánnost, ušlechtilost, soucit pracují s profesionální uměřeností. Stane-li se Čistá duše filmem roku 2001, měli by na sošku vyrýt: za nevšední nápad, jak neskutečné zapojit do skutečnosti. Neboť právě a pouze tím nápadem se tento snímek liší, překvapuje, znepokojuje, usmiřuje i oslňuje.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.