Strach z vlků vám koluje v té vaší čínské krvi, říká hned v úvodu románu starý mongolský nomád, když se vypravěči zježí chlupy hrůzou při pohledu na smečku vlků promyšleně likvidující stádo gazel.
A my, domestikovaní nelovci z překultivované Evropy, o tom pradávném strachu tak rádi čteme. Totem vlka, čínské literární zjevení minulé dekády, dorazil po šesti letech také k nám.
Celý ten globální poprask kolem šestisetstránkového eposu, jehož autor si kladl za cíl vpíchnout čínským ("ovčím") čtenářům do žil trochu mongolské ("vlčí") krve, se jeví jako oprávněný. Máme tu popis z první ruky, jak až do konce 60. let žili v těsném sousedství s vlkem nomádi z "vnitřního Mongolska", než jim naruby převrátila život čínská armáda.
Tak blízko vlkům
Těžiště knihy je ve vlku. Je ho všude spousta. Spolu s vypravěčem sledujeme, jak prošpikovává step zásobárnami gazelího masa, masakruje koňská stáda, srdnatě bojuje v obklíčení a milosrdně zabíjí členy vlastní smečky chycené do pasti. Lezeme do vlčích nor, krademe vlčata a pozorujeme, jak zhrzené vlčice kují pomstu.
Jsme vlkům tak blízko, že nakonec autorovi odkýváme i troufalé tvrzení, že nájezdníci z časů Čingischána se svému válečnickému umění učili právě pozorováním vlčích smeček.
Neúspěšný pokus odchovat vlče nadšeným studentem, který je dnes profesorem politických věd a příběh v sobě nechával dozrát přes třicet let, je hluboce jímavým vyprávěním, které by samo o sobě vystačilo na tragický epos.
Autor však má vyšší ambice - podat filozofický výklad kočovného života ve stepi. A tyto ambice plní. Dozvídáme se o "malém" a "velkém" životě, který starý kočovník provokativně popisuje slovy: "Jestli si tu něco zaslouží soucit, je to tráva." Před očima vyvstává řetěz příčin a následků, na jehož počátku jsou třaskaviny, jimiž vojáci vyhánějí vlky z nor, a na konci žlutý písek, který dnes někdejší step pokrývá.
Jenže autor se nezastaví u ekologie, jeho ambice sahají ještě dále. Rozděluje celé národy na ty, v nichž převažuje ovčí (zemědělská, konfuciánská, poslušná) povaha, a na ty s vlčím (nomádským, svobodomyslným, tvůrčím) naturelem. Ten nachází mimo jiné u většiny Západoevropanů. Není to nejproblematičtější moment románu, ale vysloužil mu zdaleka nejvíce kritiky na Západě - hlavně Němci v romantickém konceptu shledávají fašistické prvky.
Nedomrlý stylista
Bývalý student a pozdější disident Lu Ťia-min (po roce 1989 strávil tři roky za mřížemi a knihu proto vydal pod pseudonymem Ťiang Žung) psal Totem vlka šest let, během nichž téměř neopouštěl svůj pokoj o šesti metrech čtverečních. V rozhovorech přiznává, že do knihy vlastně vložil celý život a svůj přístup považuje za jediný správný.
Potíž je v tom, že Totem vlka je přece jen fikcí, v níž jsou zkušenosti z 11 let pobytu ve stepi zhuštěny do tříletého období na konci 60. let. A zdatný vypravěč Žung se ukazuje být nedomrlým stylistou.
Pokud se zrovna neodehrává nějaká bitva, v níž autor těží ze své fotografické paměti, děj postupuje vpřed v prkenných dialozích plných didaktického vysvětlování. Vyznavači "new age" literatury jsou na to zvyklí, ale milovník beletrie musí zatínat zuby.
Hlavním postavám se - v kontrastu s vlky a další zvěří - o nějakém hlubším vykreslení může nechat jen zdát. O studentech a pastevcích nevíme nic určitého.
Čtenář s kusem antropologa či sociologa v sobě autorovi tento nedostatek odpustí, ostatní v něm možná shledají prvky "autenticky čínského" stylu. Český překlad, který je silnou stránkou knihy, vynechává - bohudíky - šedesátistránkový politický pamflet v závěru.
Přes výše uvedené je Totem vlka závanem čerstvého větru, který do českých luhů a hájů nese po delší odmlce volání divočiny. Je těžké po něm trochu nezvlčit.
Hodnocení MF DNES: 80 %