RECENZE: Více než zemětřesení hrozí katastrofou sexuální Chvění

Na začínajícím festivalu španělského filmu La Película, který v Praze, Brně, Ostravě a Hradci Králové potrvá do 27. února, má svou distribuční premiéru i guatemalský snímek Chvění.

Zní to exoticky, ale ani tamní sopky, ani památky Mayů v něm nehrají roli, a záchvěvy půdy, které v moderní metropoli přijímají jako běžný úkaz provázený vžitým útěkem „mezi futra“, zůstávají ve stínu intimních katastrof.

Skutečné zemětřesení totiž způsobí spořádaný člen váženého klanu, syn, manžel a otec dvou dětí, který se rozhodne odejít ke svému milenci. Schován pod peřinou čelí rodinné inkvizici, jež působí jako z jiného světa i století, ovšem inkvizici láskyplně chápavé, co zbloudilou ovci v hluboké víře přesvědčuje: „S Boží pomocí to přemůžeš!“

Navenek civilizované chování však postupně odhaluje trhliny. Muž dostane výpověď ze zaměstnání, přičemž jedinou náhradní práci mu nabídnou paradoxně v kostele, a nesmí se stýkat s vlastními dětmi, jejichž bezděčný humor tíživou historku prosvětluje, ať do modlitby u jídla zahrnou vitaminy, nebo mudrují, co to má tatínek za nemoc.

Ovšem hrdina, kterého Juan Pablo Olyslager zosobňuje v mučednicky trpné poloze, to neusnadňuje ani svému okolí, ani publiku. Necítí se jistý v žádné komunitě, v gay klubu popíjí coby jediný vetřelec v obleku a na rozdíl od svého bohémského partnera vyznávajícího přirozenost stále o svém kroku pochybuje, hovoří o studu, hanbě, o hříchu. 

Zkrátka věčně váhající tragéd si bez ohledu na sexuální orientaci těžko získává sympatie, třebaže se režisér Jayro Bustamante snaží, aby punc odpudivosti nesli hrdinovi licoměrní protihráči v čele s náboženskými fanatičkami.

Chvění

55 %

Guatemala / Francie / Lucembursko, 2019, 107 min

Režie: Jayro Bustamante

Scénář: Jayro Bustamante

Hrají: Juan Pablo Olyslager, María Telón, Mauricio Armas, Diane Bathen, Sabrina De La Hoz

Kinobox: 62 %

IMDb: 6.6

Výhodu i zradu Chvění představuje klidný a věcný tón vyprávění, který chvályhodně zamezuje přepjaté hysterii laciných emocí.

Na straně druhé však pozorovatelským minimalismem pozvolna unavuje až umrtvuje schopnost soustředěného vnímání. 

Přitom by bylo škoda přijít o zajímavý místní kolorit bohoslužeb, kde kazatelky vystupují spíše jako moderátorky náboženské show, a zejména o vskutku bizarní „odvykací terapii“ včetně nepopsatelných metod, výslechů a rituálů, na jejímž konci by se měl „vyléčený pacient“ zříci své životní etapy homosexuála.

Ovšem co je zajímavé, nemusí být ještě filmařsky strhující, dokládá Chvění. Třebaže v jiné krajině může dostat režisér vyznamenání za statečnost.