Chris Isaak je od pohledu i poslechu ztělesněním rock'n'rollového retra po celou svoji kariéru. Tu vlastně opravňují k existenci dvě věci: fakt, že zpěvák píše v podobném duchu svoje písničky a (což je možná ještě důležitější) obrovská a jasně patrná láska k té době a hudbě, kterou zprostředkovává – a umí ji opravdu předat, ba jí i nakazit.
Jeho nové album s názvem Beyond The Sun je ale výjimkou: je plné coververzí, kterými chce Isaak vyseknout poctu memphiskému nahrávacímu studiu Sun a jeho hlavním zpěváckým akvizicím Elvisi Presleymu, Jerrymu Lee Lewisovi, Carlu Perkinsovi, Royovi Orbisonovi a Johnnymu Cashovi.
To by ještě nemuselo samo o sobě znamenat nic špatného, kdyby se Isaak aspoň trochu pokusil do skladeb z jejich repertoáru "sáhnout". Nemusel by je nutně překopávat od základu, nemusel by do nich roubovat takzvané moderní prvky, tím by jim jistě uškodil. Ale dělat navlas stejné kopie? K čemu je to dobré, napodobovat v Ring Of Fire hlas Johnnyho Cashe a v My Baby Left Me Elvise Presleyho, abych pokud možno nebyl k poznání? Je to opravdu pocta onomu studiu a oněm lidem?
U podobných projektů (ten Isaakův není samozřejmě zdaleka první v podobném duchu) by si měl vždycky posluchač položit otázku: opravdu by Elvis Presley, kdyby se dožil roku 2011, kdy album vznikalo, natáčel stejnými metodami jako v 50. letech? A stejné písničky by zpíval pořád stejně?
Pro příklad: v prvním desetiletí nového milénia natočil kytarista James Blood Ulmer ve spolupráci s Vernonem Reidem (Living Colour) sérií tří alb-poct slavným americkým nahrávacím studiím, memphiskému Sun, newyorskému Electric Lady a neworleanskému Piety Street. Natočil v nich převážně bluesové coververze. Ale tak úžasným, osobitým a moderním stylem (a zvukem), že se stěny oněch studií musely tetelit blahem. Vznikalo v nich totiž něco, co mělo smysl. Žádné plané retro.
Hodnocení iDNES.cz: 50 %
