Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Chris Isaak si splnil sen. Snil ho ale také někdo jiný?

  13:47aktualizováno  13:47
Je naprosto pochopitelné, že když člověk, který život zasvětil rock'n'rollu a rockabilly, dostane příležitost natočit desku v memphiském studiu Sun, bude chtít být co nejstylovější. Ale co s takovou deskou bude dělat posluchač?

Chris Isaak: Beyond The Sun (obal alba) | foto: Supraphon

Chris Isaak

Chris Isaak je od pohledu i poslechu ztělesněním rock'n'rollového retra po celou svoji kariéru. Tu vlastně opravňují k existenci dvě věci: fakt, že zpěvák píše v podobném duchu svoje písničky a (což je možná ještě důležitější) obrovská a jasně patrná láska k té době a hudbě, kterou zprostředkovává – a umí ji opravdu předat, ba jí i nakazit.

Jeho nové album s názvem Beyond The Sun je ale výjimkou: je plné coververzí, kterými chce Isaak vyseknout poctu memphiskému nahrávacímu studiu Sun a jeho hlavním zpěváckým akvizicím Elvisi Presleymu, Jerrymu Lee Lewisovi, Carlu Perkinsovi, Royovi Orbisonovi a Johnnymu Cashovi.

Chris Isaak

To by ještě nemuselo samo o sobě znamenat nic špatného, kdyby se Isaak aspoň trochu pokusil do skladeb z jejich repertoáru "sáhnout". Nemusel by je nutně překopávat od základu, nemusel by do nich roubovat takzvané moderní prvky, tím by jim jistě uškodil. Ale dělat navlas stejné kopie? K čemu je to dobré, napodobovat v Ring Of Fire hlas Johnnyho Cashe a v My Baby Left Me Elvise Presleyho, abych pokud možno nebyl k poznání? Je to opravdu pocta onomu studiu a oněm lidem?

U podobných projektů (ten Isaakův není samozřejmě zdaleka první v podobném duchu) by si měl vždycky posluchač položit otázku: opravdu by Elvis Presley, kdyby se dožil roku 2011, kdy album vznikalo, natáčel stejnými metodami jako v 50. letech? A stejné písničky by zpíval pořád stejně?

Pro příklad: v prvním desetiletí nového milénia natočil kytarista James Blood Ulmer ve spolupráci s Vernonem Reidem (Living Colour) sérií tří alb-poct slavným americkým nahrávacím studiím, memphiskému Sun, newyorskému Electric Lady a neworleanskému Piety Street. Natočil v nich převážně bluesové coververze. Ale tak úžasným, osobitým a moderním stylem (a zvukem), že se stěny oněch studií musely tetelit blahem. Vznikalo v nich totiž něco, co mělo smysl. Žádné plané retro.

Hodnocení iDNES.cz: 50 %

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Na závěrečném koncertě Dvořákovy Prahy vystoupili Adam Plachetka a Simona...
GLOSÁŘ: Radost z Essenu, hornistka ve tmě. I to byla Dvořákova Praha

Festival Dvořákova Praha, jehož letošní ročník v sobotu skončil, je rozhodně nejambicióznějším projektem, který u nás na poli klasiky vznikl. Dokazuje, jak...  celý článek

I tohle je Dvořákova Praha. Před Rudolfinem muzicíroval jazzový orchestr Sax &...
GLOSÁŘ: To by chtělo časostroj aneb jak asi Dvořák slyšel Novosvětskou

Rodinný den si na Dvořákově Praze užívají hlavně děti. Dospělí si mohou na dopoledních matiné poslechnout Dvořáka v neobvyklých pojetích. Zatím to byla dvakrát...  celý článek

Aneta Langerová ve filmu 8 hlav šílenství
Netradiční filmový soundtrack nabídne první duet Langerové a Dusilové

Vladivojna La Chia vydá další ze svých netradičně pojatých filmových soundtracků. Po hudbě a písním k filmu Nevinnost a seriálu Až po uši tentokrát připravila...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.