Jak prosté. Nepotřeboval žádné triky, 3D ani komiksové hvězdy, jen ty nejobyčejnější věci a nápad s velkým N. Vlastně ještě trpělivost s velkým T, neboť režisér Richard Linklater postupoval metodou časosběrného dokumentu, kdy kamera mapuje osud reálných hrdinů po delší časový úsek. Jenže místo nich dosadil herce, navíc do příběhu řízeného vlastním, tedy smyšleným scénářem, který je však univerzální. Do příběhu dospívání.
Natáčení začalo v létě 2002, skončilo na podzim 2013. Ellar Coltrane, který hraje titulního hrdinu, na počátku předstírá pětiletého; při první klapce mu bylo sedm let, při poslední osmnáct. Spolu s ním dospívaly či dozrávaly ostatní postavy včetně jeho filmových rodičů, které představují Patricia Arquette a Ethan Hawke.
V neposlední řadě i chlapcova filmová sestra, ve skutečnosti režisérova dcera Lorelei Linklaterová, kterou obsadil, protože se jako malá holčička ráda předváděla, zpívala, tančila a toužila po filmové slávě. Jenže za pár let ztratila o projekt zájem a zkoušela prý tatínka přemlouvat, jestli by nemohl její hrdinku třeba zabít.
Neobyčejně obyčejné
„Udělal jsem krok do neznáma,“ přiznal zpětně Linklater. A je dobře, že svůj běh na dlouhou trať nevzdal, i když zdánlivě nevypadá tak náročně; za celých dvanáct let točil jeho tým čistého času jen pětapadesát dní, čtyři pět dní ročně. Ale s nejasnou vyhlídkou, zda dojdou všichni do cíle.
A to všechno pro rodinnou kroniku, jejíž výjimečnost spočívá paradoxně v její obyčejnosti. Maminka čte dětem Harryho Pottera, tatínek, s nímž se rozešla, se tu a tam vynoří ze svých toulek, vezme potomky na výlet a káže jim o americké politice v Iráku. Babička, za níž se přestěhují, si drží od otce svých vnoučat při jeho návštěvách lehký odstup, nicméně žádné vášně nevybuchují, rodina se chová rozumně. Divák se sice podvědomě strachuje, kdy udeří nějaká katastrofa, ale s tak lacinými postupy Linklater nepracuje, stejně jako si vybírá raději všednodenní, často zábavné momentky nežli zprofanované rituální zastávky lidského života.
S Harrym Potterem
Co se vlastně (ne)děje? Maminka se vrátí na studia, polepší si profesně i v soukromí, ale pak se ukáže, že její nový muž má sklon k opileckému násilí. Takže se i s dětmi znovu stěhují, zase k jiné rodině, za novým začátkem od nuly. A navzdory pochopitelnému smutku přijímají všechny změny s léčivou samozřejmostí. Linklater nezkoumá vypjaté milníky, zajímá ho přirozený běh věcí, líčený díky sběrné metodě plynule, bez umělých skoků a kotrmelců. Mimo jiné právě prostřednictvím fronty na další díl Harryho Pottera, s nímž děti postoupí do období puberty - ostatně sága o čarodějnickém učni takhle rytmizovala dospívání celé čtenářské generace.
Nelze zamlčet, že postupně se do vyprávění vkládá jistá monotónnost, kterou skoro tříhodinový rozsah filmu ještě podporuje. Přesto se Chlapectví konzumuje lehce, protože obratně mísí něhu, stesk, vtip a hlavně důvěrnou blízkost prožitku, jaký nosí v paměti každý. Čím blíže k dospělosti, tím víc se poznává, ať v rebeliích - hrdinové Chlapectví podnikají dobrodružné akce s plakáty na zvolení Baracka Obamy - nebo ve sféře sexu.
K nejkouzelnějším scénám patří povinný otcovský výklad o kondomech, kdy dcera rudne rozpaky. Ale nejen „děti“ hrají kouzelně, dojímá i Hawke, pod jehož neměnným klukovským výrazem prosakuje příliš pozdní poznání, že něco hodně důležitého ve svém životě prošvihl.
Za dvanáct let, kdy snímal Chlapectví, natočil Linklater deset jiných, „normálních“ děl. Byť tituly Před soumrakem (2004) a Před půlnocí (2013), uzavírající osud páru z filmu Před úsvitem (1995), také dokazují, že režisérovým hlavním hrdinou, tématem i předmětem jeho fascinace zůstává čas.
