Dokument Martina Kohouta Česká cesta, který se vrací ke kuponové privatizaci, vstoupil do kin nenápadně. Podle producenta zkouší jiný model distribuce: držet se v kinech pozvolna, ale dlouho; třeba s promítáním jednou za dva týdny, jak dohodli v pražském kině Pilotů.
Těžko hádat, jak se taktika osvědčí zrovna v případě snímku, který pro pamětníky objevuje objevené a náctiletým může připomínat pravěk. Po linii Gorbačov - Štěpán - Havel - Klaus líčí transformaci společnosti, jednak z archivních záznamů, jednak prostřednictvím pozdějších komentářů.
Ne že by tu nenašly drobné perličky, například Komárek varující, že on by z Klause ministra nedělal. Zhrzenost čiší zleva zprava, od stoupenců obrody socialismu i od otce kuponové privatizace Tomáše Ježka, podle nějž Klaus jeho myšlenku „podupal a pak si ji přivlastnil - jako vždy.“
Česká cestaDokument, režie Martin Kohout |
Pobaví také zákulisní historky, kterak Klause vyslali na mítinky do Ostravy s mylnou nadějí, že tam „dostane do držky“ a bude odsunut do banky, nebo jak Havel a Klaus u piva uzavřeli dohodu typu „ já ti podpořím transformaci, ty mne restituce“ a naopak.
Jenže většinu prostoru zaberou jalové, otřepané, stokrát už probrané úvahy, jestli se mělo postupovat jinak, kdo si nakradl, kdo mu to umožnil, kdo s tím počítal a zda tomu šlo zabránit. Padají tu úvahy typu „Klaus to sice nechtěl pro sebe, ale zavazoval si tím jiné“ - zkrátka staré známé spiknutí na pokračování.
Podstatnou vadou je však fakt, že Klaus se k obviněním nevyjadřuje. Buď odmítl, nebo šanci nedostal, v každém případě to však posiluje pocit, že Česká cesta nahrává přehlídce poražených či uražených, svorně nadšených, že jim po všech těch letech zase jednou někdo chvíli naslouchal.
