Pravdu má i v tom, že diváky zajímá, odkud Hannibal přišel, co se událo před tím, než se suše vtipkující kanibal s vytříbeným vkusem dostal za mříže, odkud radil agentce Clarice v Mlčení jehňátek, a než si s ní pak hrál na honěnou v Hannibalovi.
Zkrátka Červený drak - před lety již zfilmovaný pod názvem Lovec lidí - se vrací na prvopočátek onoho příběhu; podobně jako George Lucas dotáčí k Hvězdným válkám epizody předcházející dílům již známým.
V úvodu si Hannibal Lecter coby vážený psychiatr a člen rady symfonického orchestru vychutnává první lidské lahůdky: muzikanty, kteří prý špatně hráli. Teprve odhalen a přemožen agentem Willem alias Edwardem Nortonem, herecky zcela rovnocenným partnerem Hopkinse, se ocitá ve vězení. Mimochodem tu „hraje“ stejná cela, jež se po premiéře v Mlčení jehňátek ocitla v Americkém filmovém muzeu. Na konci pak Hannibalovi hlásí návštěvu mladé vyšetřovatelky, čímž se tu úsměvně přiznává těsná návaznost na známé epizody s postavou agentky Clarice.
Úvod i závěr se nesou ve zjemněle dekadentním, nadsazeně labužnickém stylu, jenž z kanibala Hannibala učinil ryzí symbol odpudivého, a přece přitažlivého netvora. A co se děje mezi tím? Solidní, napínavá, chytrá, umně natočená, ale jinak vlastně obyčejná detektivka opakující model Mlčení jehňátek, kde si detektiv vyšetřující novou sérii rituálních vražd chodí pro rozumy k trestanci Lecterovi. Odpadá bohužel erotické napětí mezi Clarice a Hannibalem, ale střídá je jiný motiv, souboj mužské ješitnosti.
Neboť touha být viděn, chválen, obdivován i obáván je tu sebezáhubným hnacím motorem všech hrdinů v kalhotách. Nejen obou ústředních protivníků, nýbrž také Ralpha Fienese coby zabijáka oddaného temným básním a obrazům Williama Blakea - umělecky znalecké odkazy tu mají tradičně svůj význam - i groteskního novináře, z něhož Philip Seymour Hoffman učinil rozkošnou figurku. Z jiného světa přijde jen slepá dívka, jejíž tápaní i zářivě prázdný pohled skvěle umí Emily Watsonová.
Servisní článek k filmu najdete ZDE. |
Herecky je Červený drak vůbec na výši, ani režijně neurazí. Ovšem autorsky si neodpustil některá žánrová klišé: od nevidomé hrdinky, byť s ní alespoň zachází nápaditě, po detektivovo zázemí. Už zase nejlepší agent odchází na odpočinek k rodinné idyle u moře a k návratu do služby ho musí přemluvit, už zase se v ohrožení ocitnou i jeho žena a syn, ukrytí protismyslně vždy na samotě, už zase ožívají přízraky a připravují druhé finále.
V uličkách běžné krimi nemá Hannibal nic moc na práci; je spíše trpnou, byť pořád příjemnou ozdobou, nositelem nadřazeného humoru a zálibných intrik, velmistrem, kterého méně schopní soupeři nudí. Nicméně najde se tu několik chvil, které náleží k těm „fajnovým“ znakům inteligentní podívané - například Hopkinsův dialog s Nortonem o vzácném daru představivosti, jejž jejich postavy sdílejí a za nějž se platí daní strachu. Takové okamžiky pak povyšují Červeného draka nad rámec zručných thrillerů utopených v krvi a ohni.
Kde se vzal dr. KanibalHannibal první Hannibal oscarový Hannibal svobodný Hannibal staronový Anketní hodnocení filmových diváků bylo převzato z hlasování na stránce www.IMDb.com; nejvyšší možná známka je 10. |