RECENZE: V Černi a stříbře je chůva nezbytná. Možná až příliš

Dá se napsat kniha o něčem zcela obyčejném tak, aby to bylo vzrušující? Autor bestselleru Osamělost prvočísel Paolo Giordano se o to pokusil. V novele Čerň a stříbro popisuje soužití mladého manželského páru s jejich chůvou, které láskyplně přezdívají Babette.

Paolo Giordano v Praze | foto: Roman Souček

Příliš dramaticky to nezní a mnohý čtenář si řekne, co je mu do života bohatců. Nebo naopak zbystří?

Čerň a stříbro postrádá jak limity příliš intimního příběhu, tak bulvární chytlavost. Giordano se vyjadřuje přesným, nenápadně obrazným jazykem. A na půdorysu vztahového trojúhelníku popisuje rozdíly povah. On je nesmělý fyzik, kterého jeho žena, designérka bytových interiérů, zaujala energií a spontánností. Babette vlídně dohlíží na nesourodou dvojici a její pomoc je zapotřebí zvláště tehdy, když se mladým manželům narodí dítě.

Čerň a stříbro

80 %

Autor: Paolo Giordano

Nakladatel: Odeon

128 stran, 229 korun

V páru to později začne skřípat a Babette se tehdy stahuje do svého soukromí, aby bojovala se zhoubnou chorobou. Giordano tak rozvíjí příběh umírání – a nemocného vztahu, jak v doslovu trefně shrnuje překladatelka knihy Alice Flemrová. Nemoc, fyzikova melancholie a vztahové problémy představují onu čerň. A stříbro je živá ženská povaha, která dokáže vzdorovat nemoci i rozpadu.

Babette přitom není žádná „idealizovaná“ babička – její jadrná moudrost kontrastuje s omezeným rozhledem. A její nepostradatelnost přináší i to, že páru nenápadně diktuje, co a jak. Dokud na to má ještě sílu. Je nepřítomná – a zároveň přítomná až příliš. V novele její vlastní jméno nezazní, kromě přezdívky vystupuje jako „paní A.“. Autor si jméno nechá až na závěrečný, vypjatý emocionální moment. Tehdy se projeví dítě páru. Chlapec, který se nevyvíjí úplně tak, jak by si představovali. Znejistělá rodičovská očekávání tvoří další z rovin knihy a syn doplňuje vztahový trojúhelník o nový úhel.

Giordano po svém debutu, bestselleru Osamělost prvočísel, popisujícím vztah dvou citově poškozených mladých lidí, překvapivě změnil téma. Jeho druhá kniha Tělo se odehrává mezi italskými vojáky na misi v Afghánistánu.

Obálka knihy Čerň a stříbro

A po tomto textu s „hromadným“ hrdinou přichází „rodinná“ novela Čerň a stříbro. Má jednu zvláštní vlastnost – jakkoli je Giordanův jazyk průzračný, něco zůstává nedořečeno. Kniha se dá číst opakovaně, pokaždé totiž navodí trochu jinou náladu a naznačí jiné souvislosti. Její autor se obejde bez spektáklu výjimečných povah a romanticky rozervaných hrdinů – prožitky jeho postav se vyznačují něčím jiným. Nepřekvapí odlišností – spíš tím, jak v nich člověk poznává vlastní pocity.

Giordano nepíše ani „za boháče“, ani „za chudáky“. Jeho postavy žijí své osudy v souzvuku, byť někdy disharmonickém a překvapivém. Autor románu o osamělých lidech vytvořil novelu o tom, jak se navzájem potřebujeme. Přestože píše: „Vitalita mé ženy a moje melancholie; ... čisté matematické uvažování, které jsem léta pěstoval, a Babettino neotesané myšlení: každý prvek zůstával navzdory snaze a citu oddělený. ... Byli jsme, navzdory našim nadějím, nerozpustní jeden v druhém.“