Nic proti tomu, nezávaznou, rozvernou a lehce lechtivou tóninu si tvůrci zvolili, slíbili a dodrželi. Alespoň navenek, neboť v obratné režii Filipa Renče se stylizace pohybuje někde mezi komickou operou, šantánem a kankánem. V téhle krotce hříšné podobě také nejlépe zabírá - pokud má divák daný žánr rád.
CasanovaDivadlo Broadway Hudba: Zdeněk Barták, libreto a texty písní: Petr Markov Režie: Filip Renč |
Jenže pod kabaretním obalem s krajkami a podvazky se netají muzikál, nýbrž útvar, jakému prý Karel Svoboda blahé paměti přezdíval "písničkál" - mluví se, zpívá, mluví se, zpívá, příběh nikde a stavba jakbysmet.
Půdorys nápadně připomíná zmíněný film, kde zestárlý Casanova coby knihovník na zámku v Duchcově už jen píše, kulhá a hraje karty - než přijede synovec hraběte se svou krásnou ženou, již nejprve slavný svůdce zklame, načež uzavřou sázku.
A jak vypadá libreto Petra Markova? Shodně od karet až po sázku, jen s tím rozdílem, že klíčovou návštěvnicí je mladá Američanka. Navíc se děj naučně komentuje životopisnými i historickými daty, jako by pomýšlel na školní představení.
Podobně je tomu s hudbou Zdeňka Bartáka, sice melodickou, ale až příliš povědomou, jako by v ní zněly ozvuky pohádek a estrád z dob jediné státní televize. Kromě toho si skladatel nepomohl, když ve dvou okamžicích nechal prostor "kolegům" Mozartovi a Bizetovi - což je najednou takový rozdíl, až divadlo zkoprní.
Pro Casanovu mluví fakt, že v záplavě vznosně ušlechtilých muzikálů "navážno" nabízí vděčnou lidovou alternativu. A kdykoli se blíží operetní frašce, od souboje subret po ložnicové hrátky, dopadá nejlépe. Ale běda, sotva nasadí lyricky osudovou strunu: "hráč a pláč" začnou nudit stejně jako čistě mramorové muzikály.
Jedno je jisté: mezi Casanovou a Landovým Klíčem králů hraným na téže scéně leží vypravěčsky, muzikantsky i tematicky propast světelných let.
