Nejnovější příběh totiž nemá nic společného se stejnojmenným životopisem Federika Felliniho, ani s prvním snímkem toho jména z roku 1918, ani s četnými televizními verzemi včetně německé, jež Casanovu sleduje ve vězení.
Ale hlavně má pramálo společného se skutečností: filozof Giacomo Casanova se tu mění jen v tuctového, nadto polepšení schopného milovníka, jehož erotické výboje může bez újmy sledovat i desetileté dítě.
Režisér Lasse Hallström, kterému sedí látky s nádechem mysteria jako Čokoláda či Ostrovní zprávy, zkrátka dostal od nepříliš zkušených scenáristů příběh, který kolem jména Casanova buduje ornamentální obraz Benátek, karnevalu, masek, gondol a hlavně poctu divadlu, přesněji řečeno komediantství.
Protivníka lidské svobodomyslnosti tu představuje církev, která teprve s nástupem výtečného Jeremyho Ironse začne působit nebezpečně, protihráčku hlavního hrdiny zase emancipovaná kráska, která zlobí inkvizici snad ještě víc než sám Casanova, svůdce jeptišek ve velkém.
Ale i když na obzoru hrozí šibenice, film se drží v poloze nezávazné hříčky. Trochu si hraje na jednu velkou postel a la Dekameron, hodně na motivy pána a sluhy z komedií dell’arte, místy na Černého tulipána ve stylu „šermuje celá rodina“ a taky na Zamilovaného Shakespeara, ovšem zdaleka ne tak duchaplného.
Zápletku tvoří milostný mnohoúhelník, převleky a záměny osob či spíše ustálených typů, k nimž patří tupý tlouštík, žádostivá vdova, říčná panna či učenlivý panic, to vše za zvuků galantní dvorské hudby.
Heath Ledger v titulní roli není démonický, prostě jen pohledný mladík, a herecky vedle Zkrocené hory působí vybledle. Salonní švihák ho zřejmě nebaví, i když - která z žen by se s ním a číší vína nechtěla vznášet v balonu nad Benátkami?
A třebaže leccos zachrání mile klukovská pointa, na rozdíl od Hallströmových děl mistrovské uměřenosti je Casanova jen jaksi přiměřený. Přiměřeně zábavný, přiměřeně romantický, přiměřeně nijaký.
