Zatímco Cihlář zůstává ve svém díle lehce dekorativním realistou, který nejčastěji rozvíjí fotografickou předlohu technikou barevného linorytu, Cajthaml je autorem výrazově všetečným. Akvarel střídá kresbou nebo mezzotintou, od koláže je pro něj krok k objektu a kombinované technice.
Cajthamlovy práce hrají na notu surrealismu, zejména toho, který v Čechách reprezentuje Jan Švankmajer. Za téma si berou osobitě zpracovanou figuru, obojživelnou faunu stejně jako fantazijní představy, které nabývají abstraktních, neuchopitelných tvarů. To vše je obohacené snovým nádechem a psychoanalyticky vděčnou symbolikou.
Cihlářova zátiší jsou tichá a uklidňující, žijí svou komorní barevností i subtilním humorem (který je patrný třeba v setkání plastové zebry s vibrátorem a konzervou se žrádlem pro kočky).
Kdežto Cajthaml vyrušuje: provokuje divákovu pozornost svými neustálými proměnami, výrazovými útěky a tematickými návraty. Přes veškeré rozdíly má divák pocit, že ti dva k sobě přirozeně patří.
Čím? Právě rozdílným rytmem svých děl, která se v Galerii U Betlémské kaple šikovně proplétají. Právě specifičností autorského rukopisu a vidění. Jak u Davida Cajthamla, tak u Michala Cihláře jde o tvůrčí svébytnost, která nejlépe vynikne v kontrastu.
Hodnocení MF DNES: 80 %