A i když hlavním hrdinou není puberťák, ale skoro šedesátiletá matka, jsou i kulisy Dědictví a Mládí v hajzlu podobné. Obojí se odehrává v rodině, kde nevládne ani láska, ani úcta, ani vzájemné sdílení čehokoli, pouze ignorance. Děti se k mámě znají jen v případě, že potřebují peníze na víkend nebo nové oblečení ("Hlavně si nenech od táty stanovit žádnej limit na útratu, zoufale potřebuju prakticky všechno.").
Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí přišlaAutor: C. D. Payne Vydavatel: Jota |
Helena je dost odpudivá, laxní, průměrná. Z toho vychází půlka vtipu. Ta druhá tkví v neuvěřitelné zápletce. Po předchozím románu Neviditelný, jehož hrdinou byl flákač, který omylem objeví formulku neviditelnosti, je Dědictví o něco realističtější: Helena zdědí po tetě starý dům plný tapet s obřím vzorem růží na stěnách, podivný sejf po strýčkovi a v něm i tajemství, na kterém se dá dobře vydělat. Jenomže to by povedená rodinka musela táhnout za jeden provaz.
Payne jde nejjednodušší cestou, jeho humor působí trochu drsně až vulgárně či přidrzle, hrdinové nejsou z nejchytřejších, o to víc štěstí však mají. Vyznačují se podivuhodnou schopností upadat do malérů a vybředat z nich umolousaně, trapně, ale s vtipem, i když čtenář má občas potřebu se místo smíchu spíš otřást hnusem a s nakrčeným nosem vykřikovat Fuj! při čtení některých pasáží.
Jako oddychovka je však Dědictví k nezaplacení, knihou se nese potměšilý tón, který čtenáře drží v lehkém napětí. Je si jistý, že autor na něj nachystal pořádnou vykutálenost. Jen není úplně těžké uhodnout jakou. Shrnuto a podtrženo: kdo má Paynea rád, přijde si na své. Kdo nesnáší lehce fekální vtípky, nevydýchá tlustého ztroskotance žijícího v dodávce ani komentáře o uvadajícím sexuálním životě manželů po třiceti letech, odloží Dědictví po pár stránkách.
