Každá správná deska by měla být opředena nějakou legendou nebo aspoň zábavnou historkou. Jednu pustili do světa i Black Sabbath. Když s nimi prý začal Rick Rubin, americká producentská superhvězda, na novém albu pracovat, pustil jim jejich debut z roku 1970 a řekl: "Tak, a na všechno, co jste se za dalších 43 let naučili, teď zapomeňte."
13Black Sabbath vyd. Vertigo/Universal 2013 |
Není celkem podstatné, jak přesně se ten příběh stal, stal-li se vůbec. Jisté však je, že jestli něco "současní" Black Sabbath připomínají, jsou to právě jejich začátky. Kruh byl opsán téměř dokonale. A vzhledem k tomu, že jsou jednou z těch kapel, u kterých je stylovost kladena vysoko nad jakýkoli progres, budou to body k dobru. Ostatně, styl se v jejich případě stále rovná originalitě, protože oni sami jej vynalezli a tisíce dalších na ně až navazovali.
Už temný, pomalý a hromovládný riff zkreslené kytary Tonyho Iommiho, pekelnická basa Geezera Butlera a poučené údery do bubnů jediné mladší "náplavy", bubeníka Brada Wilka (jinak Rage Against The Machine), na úvod první skladby End Of The Beginning rozehřejí srdce každého fanouška starých Sabatů a vyladí ho na následující bezmála hodinovou cestu do minulosti.
Členitá skladba se na chvíli zvukově pročistí, očekávaný hlas Ozzyho Osbournea začne odříkávat první řádky docela typického textu ("Je to konec začátku / nebo začátek konce?"), a píseň se posléze zvrhne v jakési před-metalové boogie, jednu z věcí, na které má právě tahle kapela patent.
Na podobném principu je vystavěna i následující skladba God Is Dead (ani textař souboru Geezer Butler se nepřestal držet svých klasických témat a postupů). V hutných pasážích, které prokládají kytarové rozklady jako převzaté z příručky "Jak hrát podle Tonyho Iommiho", se posluchač nezbaví pocitu, že mu pod okny chodí železný muž...
Ozzy Osbourne 6. června 2012 v O2 areně.
A tak to jde dál skoro až do konce. Veškerou palebnou sílu nasazují Black Sabbath i v Loner, Age Of Reason, Live Forever nebo závěrečné Dear Father - vlastně kterákoli z těchhle skladeb by mohla být vystřelena do vesmíru jako reprezentantka naprosto čistokrevného oldschoolového stylu Black Sabbath. Pro kapelu neméně typickým, byť mnohými dost podceňovaným žánrem je ovšem i tvrdý bluesrock, který si vystřihla v Damaged Soul, i s Ozzyho foukačkou.
Jestli nějaká skladba z celkového ladění alba vybočuje, je to pomyslný předěl zhruba v polovině, balada Zeitgeist. Black Sabbath najednou zvolní, Iommi si bere akustickou kytaru, Butler vypíná booster a Wilk přesedá k perkusím. Ba i Ozzy ukazuje, že ve studiu nezapomněl ještě intonovat.
A Iommiho finálové sólo na nezkreslenou elektrickou kytaru, dotýkající se až jazzového myšlení, dokazuje, že to s tím zapomenutím všeho, načerpaného léty praxe, přece jen není tak horké. A že za celou desku aspoň jednou neposlechnout producenta se vyplatí.
