Spisovatel a sportovec? Trochu divná kombinace. A přece se mezi slavnými jmény najde pár příkladů. Dick Francis závodně jezdil na koni, John Irving propadl zápasení a Nick Hornby dal srdce fotbalu alespoň jako fanoušek.
U Harukiho Murakamiho, který si střeží soukromí, však osobněji laděný text, nazvaný O čem mluvím, když mluvím o běhání, překvapí.
Docela všední bytost?
Představit si mysteriózního autora Norského dřeva, kterak ho ve fitcentru péruje mladá trenérka nebo jak se vzteká nad bolavými koleny, dá trochu námahy. Najednou je tu docela praktická knížka o "docela všední bytosti", která vypovídá hlavně o dřině a režimu rozpočítaném na minuty.
Podstatnou část textu zabírají poněkud únavné popisy taktiky, ztuhlého svalstva, vhodné obuvi a vyčerpávajícího zápasu se semafory, cyklisty, vedrem, stářím i únavou. Uprostřed nářků na ubohé tělo byste skoro zapomněli, že jde o světově uznávaného spisovatele. Svět se tu otáčí podle zaběhnutých kilometrů, čas určují termíny maratonských běhů, manželka, přátelé, soupeři defilují v tom běžeckém vzduchoprázdnu pouze jako anonymní stafáž.
Přitom autorovy ambice byly nepochybně větší: netoužil psát jen příručku pro běžce, ale také o tom, jak ho běhání změnilo, jak souvisí s psaním, tím, jak nahlíží na život. "Považuju tuhle knihu za jakési své memoáry," píše Murakami v závěru. O čem mluvím, když mluvím o běhání mohlo a mělo být meditací nad sebou samým. Jenže tenhle plánovaný přesah, který by z běhání učinil metaforu života, moc nevyšel.
Příliš uhýbavých vět
Na jednu stranu se totiž autor odhodlal poodhalit tajemství, které se rozprostírá nad jeho životem a dílem, na stranu druhou se závojů urputně drží. Až příliš dává pozor, aby na sebe náhodou neřekl víc, než musí. Náznaky, které v jeho románech umocňují pocity samoty a odcizení, tu vyloženě vadí. Murakami sice prozrazuje značku svých běžeckých bot a popisuje srážku s kovovým sloupkem, ale to podstatnější, zranění a vzněty, v jakých se utvářela jeho osobnost, až na pár výjimek (sebemrskačské pozorování před zrcadlem v dospívání) halí do obecných frází.
Jeden z příkladů takové uhýbavé věty: "Díky tomu jsem se taky setkal s hezkou řádkou zvláštních lidí a zažil tak podivné věci, že bych to nikdy nečekal." Jaké lidi, jaké podivnosti? Čtenáři musí stačit vysvětlení, že si autor nové impulzy "dokázal aktivně, konstruktivně užít" – doplněné občasnými banalitami typu život je nespravedlivý a pevná vůle všechno nezmůže.
Haruki Murakami běhá od roku 1983 maraton. Za obvláště těžký považuje ten newyorský (záběr z roku 2009).
Navzdory útlému rozsahu knihy se autor místy opakuje, což jen potvrzuje dojem celkové slepenosti knihy. A když nadhodí zajímavou myšlenku o jedu, který se uvolňuje psaním a neutralizuje běháním, vzápětí ji opustí, jako by se ke kořenům té jedovatosti bál ponořit.
Murakamiho kniha odkazuje v názvu na soubor povídek Američana Raymonda Carvera (O čem mluvíme, když mluvíme o lásce), jehož Murakami překládá. Běžecká vášeň se tu však neprožívá, ale uvážlivě buduje. Udržuje přece rovnováhu, s fyzickými silami se lépe píšou knihy.
Tahle však zdaleka nedosahuje intenzity Murakamiho románů. A to i přesto, že je v ní uloženo leccos z asijské vytrvalosti, pokory, vědomí pomíjivosti a vlastní nedostatečnosti a několik výstižných okamžiků (pyšné studentky z Harvardu předbíhající stárnoucího autora). Ale žádná horečka, souboj do posledního dechu.
Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání
Překlad Tomáš Jurkovič. Odeon, 167 stran, cena 249 korun
Hodnocení MF DNES: 40 %
