RECENZE: Beyoncé skvělou deskou určila popu svá pravidla

V ženském popu byl rok 2013 časem mizerie. Pak přišla Beyoncé a skoro tajně vydanou deskou, kterou nazvala prostě svým jménem, všechno beze slova změnila. I když na albu není jednoznačný hit, jeho poslech inspiruje.

Když minulý pátek bez předchozího varování vyšlo páté album Beyoncé, bylo jasné, že se o něm bude mluvit už z podstaty. Přestože se slavná zpěvačka podle svých slov rozhodla vystoupit z rutiny showbyznysu a dát svoje album a uměleckou vizi přímo fanouškům bez dalších prostředníků, pořád se ještě jmenuje Beyoncé a byl to od ní chytrý marketingový tah. Kdyby jako ona umístila na iTunes bez jakéhokoliv proma svou novou desku třeba Tereza Kerndlová nebo Markéta Konvičková, možná si ji stáhne jejich strejda nebo kluk, pár oddaných, a tím by to haslo.

BEYONCÉ

90 %

Album Beyoncé Knowles

Sony Music, 2013

Přesto Beyoncé novinku obalila kromě svého jména i dalšími věcmi. Tou nejdůležitější je, že ji uvádí jako "vizuální album", což spočívá v tom, že čtrnáct skladeb doprovází sedmnáct klipů, na jejichž režii se sama podílela. V podtextu všech jejích kroků (a nakonec i v jediné tiskové zprávě, která desku provází) lze vyčíst silný postoj, kterým jenom rozvíjí své feministické texty z minula: Teď budu pravidla určovat já.

Přestože se tedy Beyoncé rozhodla ignorovat mediální prostor, zároveň ho chytře zaplnila poměrně silnými příběhy. Mezi nimi by nemělo zapadnout, jaká deska, jíž dala jen vlastní jméno, ve skutečnosti je. A jestli armáda fanoušků, díky nimž po třech dnech na iTunes zlomila prodejní rekord, udělala dobré rozhodnutí, když se rozhodla platit a stahovat.

Když vypnete videa

Ukáže se to, až když vypnete všechny doprovodné klipy, obrázky a booklet, zkrátka onu vizuální složku, která místo muziky podtrhuje dojem, že Beyoncé je většinu času polonahá polobohyně, kterou lze hodiny pozorovat a je vlastně jedno, co u toho hraje a zpívá. Až pak se naplno odhalí největší síla desky, která je hodně ambiciózní i svým obsahem.

Stačí si poslechnout, co v ranku středního proudu letos zpívala její konkurence. Katy Perry, Lady Gaga i Britney Spears se na svých nových albech motají v neinvenčním kruhu stejných producentů a znásilňování evropských diskoték devadesátých let. Hru jim ukradla i Miley Cyrusová, když vsadila na silnější melodie a vedle nich na ten nejlacinější sex, podbízivost a houpání se na bourací kouli.

Deska Beyoncé je jiná od prvního tónu: textově i hudebně jde v rámci populární hudby o svébytné umělecké dílo a ne jen o další položku v diskografii. Za cenu toho, že na albu není žádný klasický prvoplánový r’n’b hit, se Beyoncé neobrací do minulosti, ale s pomocí producentů jako jsou Timbaland nebo Justin Timberlake či Pharrell Williams a řada dalších, zkouší najít pro žánr, ze kterého vychází, nový zvuk.

Minimalistická produkce, která je spojnicí všech písniček, ještě dává vyniknout odstínům jejího pověstného hlasu, kterým se pouští do témat mimo popová schémata. Kromě spousty sexu tu Beyoncé zpívá o bulimii, poporodních depresích, obavách a nejistotách, které jí přineslo mateřství i manželství. Výrazným momentem je v tomto ohledu samozřejmě skladba Drunk In Love, ve které hostuje její manžel Jay-Z a která společně s melodickou XO posloužila jako první singly z desky. 

Postaveno na hlasu

Přestože většina písniček se ubírá v pomalejším tempu a temnější náladě, díky chytré produkci nejde o album, které by se utápělo ve vleklých baladách. Charakter skladeb zhusta vytváří jen rytmus a jejich atmosféru a vyznění určuje výhradně to, jak Beyoncé pracuje s hlasem. Do neuvěřitelných poloh a barev ho na desce dostává s naprostou přirozeností.

Úchvatná je stejně tak ve skladbě No Angel, která dokazuje, že i na desce popové ikony je dost prostoru pro synthpopové experimentování, jako v klasicky stavěné Rocket. V roztěkané Haunted, která je postavená kolem srdeční arytmie, dokonce roboticky rapuje, promlouvá, zkrátka hledá pro svůj hlas nové výrazy. A psychotické nálady, do kterých se umí díky tomu dostat, pořád dokáže mírnit a vyvážit jemnou funky diskotékou ve skladbě Blow.

Přestože nejde o koncepční desku, je zřejmé, proč Beyoncé alespoň v prvním týdnu nedovolila album prodávat po písničkách, ale pouze jako celek. Ten je totiž tak chytře sestavený, že vyjímat z něj jednotlivosti by byla škoda.

I to samotné je dobrým návodem na hodnocení celé desky, která je důkazem, že i ve středním proudu se mohou stále dít velké a zajímavé věci. Když se člověk neptá a neřídí se tím, jak se věci dělávají, ale prostě tak jako Beyoncé načrtává nová pravidla.