Vzpomínkové dvojalbum labelu Decca nazvané Sublime Voice je složené z Bergonziho nahrávek árií Pucciniho, Mascagniho a především Verdiho. Bergonzi byl totiž považován za nejlepšího verdiovského tenora své doby, nebo snad dokonce všech dob. To je velká, leč oprávněná poklona, s přihlédnutím k záludnostem, které Verdi (nejen) tenorům nachystal. Italský skladatel byl mnohem více mistrem ticha a jemností než burácivých tónů.
Sám Pavarotti si jednou postěžoval, že třeba v Aidě si autor na účet tenorů krutě zažertoval, když je ve slavné vstupní árii nutí na závěr ztišit hlas na vysokém tónu. A zatímco mnozí tenoři prostě řvou nebo jejich pianissimo působí mučivě, u Bergonziho posluchač techniku vlastně vůbec nevnímá, natolik přirozeně všechno zní. To je hlavní pocit ze všeho, co zpívá.
Bergonzi, jenž původně začínal jako baryton, ovládal všechny finesy, zpíval s mnoha dynamickými a barevnými modulacemi, plastickou dikcí, legatem, čistě, ukázněně, bez falešných efektů a demonstrací zvukových možností svého hrdla. Verdiho „žertům“ tak úspěšně vzdoroval.
Pracoval s Kubelíkem
V lehkosti a pohyblivosti na Bergonziho jistě navazoval právě Pavarotti, který navíc přidal ještě svou vlastní vervu. A neokázale niternému způsobu, jakým Bergonzi zpívá proslulou árii Vesti la giubba (Směj se, paňáco) z Leoncavallových Komediantů, se dnes blíží jinak odlišný Jonas Kaufmann. Bergonzi věděl, že není nutné zalévat posluchače laciným potokem slz, ale především ztvárnit hudbu a text.
Sublime VoiceCarlo Bergonzi 2 CD |
Pro našince je dvojalbum zajímavé i tím, že v ukázkách z Rigoletta doprovází Bergonziho (který má po boku Dietricha Fischera-Dieskaua a Renatu Scotto) orchestr La Scaly pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Jde o výňatky z kompletní nahrávky, kterou náš exilový dirigent natočil začátkem šedesátých let. A mimo jiné dokázal, že i v opeře postavené na zpěvácích může mít orchestr jiný smysl než jen doprovodný a že Verdi uměl stejně dobře jako s hlasy na jevišti zacházet i s hlasy v orchestřišti.
