Až na nemnoho výjimek jsou dokumentární filmy o hvězdách populární hudby stavěny podle podobného mustru. Už proto, že je málokdy točí autoři, kterým je hudba objektů jejich filmařského zájmu lhostejná či dokonce protivná. Obvykle jsou naopak září jejich "aury" zasaženi a tuto fascinaci přenášejí do filmové podoby.
Ani režisér Tom DiCillo není výjimkou: patří k fanouškům The Doors a ve svém filmu z jejich odkazu nezpochybňuje vůbec nic. Sice líčí Jima Morrisona nejen jako zpěváka a mimořádnou tvůrčí osobnost, ale i jako vyhlášeného pijáka a narkomana. Dobře ovšem ví, že v rock´n´rollovém světě mají tyto rysy specifickou romantickou příchuť a ještě nikomu taková pověst (na rozdíl od jiných oborů lidské činnosti) neuškodila. Ba právě naopak.
Vedlejší produkt: soundtrack
|
Jako dnes každý film a hudební zvláště má i snímek When You´re Strange svého "bratříčka" na CD. A jako dnes každý film a hudební zvláště i tento soundtrack nabízí víc než hudební části zvukové stopy filmu. Zčásti splňuje podmínky pro označení "The Best Of The Doors", nechybějí zde takové hity jako Light my Fire, Break On Through (To The Other Side), Hello, I Love You, People Are Strange, Touch Me, L.A. Woman či Riders On The Storm. Nechybějí ani rozměrné kusy, které ve filmu i v kariéře kapely hrály značnou roli, totiž When The Music Over a The End. Hudební složku pak doplňují skladby, které má sice každý "doorsolog" v malíčku, ale běžný konzument si je asi hned neupamatuje, třeba Five To One nebo The Crystal Ship. Písně, které jsou vybrány jak z klasických studiových, tak živých verzí, pak prokládají jednak útržky originálních výroků protagonistů, především samozřejmě Jima Morrisona, jednak Morrisonovy krátké básně, které recituje Johnny Depp. Upřímně řečeno, vůbec nejlepším způsobem, jak si připomenout památku The Doors potažmo jejich zemřelého zpěváka, je - místo sledování libovolných záběrů kamer nebo luštění údajných jinotajů v jeho poezii - naprogramovat si přehrávač jen na písničky, poslouchat je a nechat si před očima hrát "vlastní film"...
DiCillův snímek stojí a padá s tím, že je sestříhán z velké části z filmových záběrů, které doposud diváci nemohli vidět. V tom je jistě cenný. Na druhou stranu: vzhledem k tomu, že záběrů The Doors "v akci" existuje dost a dost, snad každý, kdo měl aspoň trochu zájem, všechno to Morrisonovo válení se po zemi, zkoumavé pohledy Raye Manzareka, zoufalý výraz Robbyho Kriegera i tvář Johna Densmorea, říkající "Kéž bych teď byl někde jinde" už dávno viděl.
Z hlediska člověka, který o The Doors načerpal informací aspoň na úrovni rozšířeného slovníkového hesla (neboť film "dějově" ničím jiným není), je tu skutečně pramálo nových zjištění. Zajímavé jsou záběry do studia, ukazující "tvůrčí atmosféru" při nahrávání desek, spíše zábavné jsou některé záběry ze soukromí. Morrison, koupající se v jakési tůni či zálivu, to skutečně není k vidění denně.
Zajímavé jsou některé marginální informace, které asi běžný divák ani nezaregistruje. Třeba ta, stavící na hlavu rozšířené povědomí, že "Jim sice psal většinu skladeb, ale když se nahrávalo, nahlásil jako společné autory Doors," jak stojí v knižní biografii Nikdo to tu nepřežije. Film totiž - ústy příjemně a civilně komentujícího Johnnyho Deppa - uvádí lví podíl kytaristy Robbyho Kriegera na skladbách kapely. Podle filmové verze je mj. autorem nejslavnější písně The Doors, totiž Light My Fire.
Vedlejší produkt: kniha
|
Bylo by s podivem, kdyby na film nezareagoval nakladatel, který má ve svém katalogu nejslavnější knihu o The Doors, částečně beletrizovaný životopis Nikdo to tu nepřežije (No One Here Gets Out Alive, český překlad Vojtěch Lindaur), na jehož základě byl napsán scénář pro hraný film The Doors Olivera Stonea, natočený v roce 1991. Autoři - publicisté Jerry Hopkins a Daniel Sugerman, kteří se ke kapele v době jejího fungování dostali skutečně hodně blízko - vyprávějí "rockovým jazykem" onen fascinující i tragický příběh do nejmenších detailů, které sice místy mohou působit fabulovaně, ale to pro čtenáře není úplně podstatné. Kniha totiž velmi dobře vystihuje ducha doby i The Doors v jejím kontextu. To je na knize nejcennější - na rozdíl od závěrečného informačního aparátu (diskografie, bibliografie atd.), který se nakladatelství Maťa neobtěžovalo pro třetí vydání aktualizovat.Je otázka, zda film When You´re Strange spustí podobnou doorsománii jako před bezmála dvaceti lety hraný snímek Olivera Stonea. Doba sice pokročila, ale "kult hvězd" ještě zcela nepovadl a je mimo diskusi, že The Doors jsou jednou z nemnoha kapel, které svým vlivem 60. léta jasně překračují.
Na druhou stranu je ale třeba přiznat, že k vyvolání jakékoli "nové vlny" je potřeba hodně silného impulsu. A tím se - na rozdíl od zmíněného Stoneova, jakkoli diskutovaného a diskutabilního filmu - DiCillův dokument být nezdá. Hudební dokument by měl v ideálním případě fungovat tak, že divák už cestou z kina nemyslí na nic jiného, než jak si po příchodu domů pustí kapelu, na kterou se právě půl druhé hodiny díval. Tohle bohužel ten případ není.
Hodnocení iDNES.cz: 50 %
