Měla tu být věčně, ale zmizela stejně nečekaně, jako se zjevila, jen za podstatně šťastnějších okolností. Berlínská zeď rozdělila roku 1961 vyčerpané město na dlouhých osmadvacet let, její pád se 9. listopadu stal symbolem konce studené války a věku ideologií. Jenže uběhlo dvacet let a němečtí školáci (nemluvě o těch z jiných zemí) už skoro nejsou schopni vysvětlit, proč ten stokilometrový betonový kolos komunisté vlastně stavěli. Literární odpovědí může být knížka nazvaná 1989. Příběhy zdí, která právě vyšla česky.
Italské nakladatelství Orecchio Acerbo oslovilo osm evropských spisovatelů, aby mu o skutečných i jen tušených zdech napsali povídku pro mládež (kniha je doporučována od deseti let). V hledáčku se ocitla například Polka Olga Tokarczuková, Němec Ingo Schulze, Francouz Didier Daeninckx i český autor Jiří Kratochvil. K vybraným autorům připojil editor Michael Reynolds ještě dva méně známé texty zesnulých klasiků: německého nobelisty Heinricha Bölla a Švýcara Maxe Frische.
O zdi radši bez zdi
Výsledkem je pozoruhodný mix generací, autorských přístupů i zkušeností, kterému hodně pomáhají i ilustrace ceněného německého výtvarníka Henninga Wagenbretha. Kniha, již doplňuje i informační příloha o berlínské zdi, se stala bestsellerem loňského knižního veletrhu v Římě a vyšla ve Francii, Německu, Polsku, Rusku i Španělsku. Jenže záslužné koncepce mívají i svá úskalí: téma je někdy důležitější než konkrétní umělecké zpracování, svou roli ve výběru hraje národnostní klíč i určitá osvětovost, takže vynikající texty sousedí s průměrnými.
Ve "zděné čítance" je to tak půl na půl a čtenář má skoro pocit, že v těch nejlepších příbězích se o zdech moc nemluví. Jejich hrůza vystupuje nepřímo, podobně jako přízrak vojenského lazaretu, v němž uvízl vypravěč Böllovy zimní povídky.
Autorovi stačí pár tahů a přesných slov, aby vykreslil komplikovanou, ale něžnou domluvu mezi raněným mužem a malou ruskou prodavačkou koláčů, která jako by v té "cizí, černé, velmi ponuré zemi" zosobňovala poslední zbytek lidskosti. Jemnou, tesknou, takřka nehmotnou náladu mají i další zdařilé texty: Tokarczuková píše o pohraničníkovi, který nemá rád svou práci, Frisch o Židovi, který Židem není, a Schulze o učitelce, která stárne do úspěchů a obrací čas.
S vážným zadáním se však dá naložit i lehce nevážně, jak přesvědčuje příběh Maďara Miklóse Vámose, který spojuje socialismus, povinnou vojenskou službu a sovětská kasárna, za jejichž zdí se občas vznášejí ruské ušanky, které snad patří důstojníkům na koních. Ale co když tam - jak po letech zjišťuje hrdina příběhu - nikdy žádná kasárna nebyla? Co když se všichni nechali ošálit chimérou, utkanou z mládí, bujné představivosti, nejistoty a strachu?
Také Jiří Kratochvil vypráví v nekonvenčním tónu, ale jeho mediální groteska o komediantu Johánkovi a magnátu kingovi (psaném záměrně s malým písmenem) vyznívá zbytečně zaumně. Zřejmě první Kratochvilův text pro děti jednak pro děti moc není (a to i volbou výrazů, například "k velkému gaudiu"), jednak má závěr příliš meandrů. Ale mohlo by být i hůř, třeba Španělka Elia Barcelóová volí vyloženě nabádavá slova: "Když se na někoho podíváš a sklopíš oči, stavíš zeď. Když se druhému díváš přímo do očí a usměješ se, stavíš most."
Vzpomínat, nebo zapomínat?
I když je v knížce dost motivů a dojde na mimozemšťany, roboty, migranty, mluvící stromy i lego, většina textů krouží kolem jedné osy - paměti. Omílanou potřebu vzpomínání nicméně editor Reynolds v doslovu příjemně zpochybňuje: "Upřímně řečeno, nejsem si jistý, zda je vzpomínání skutečně tak významné, jak se o něm povídá; nevím, zda je pro člověka důležitější vědět, jak se vzpomíná, anebo vědět, jak se zapomíná." Dodává však, že národy si na rozdíl od jednotlivců nemohou zapomínání dovolit.
A spisovatelé? Ti si často dovolují všechno, což je nakonec dobře. Jak by se jinak četly texty o zdi, která představovala "tragický nedostatek fantazie"?
Různí autoři : 1989. Příběhy zdí
Host, 96 stran, cena 259 korun
Hodnocení MF DNES: 70 %
