Představení Andorra zaujme hlavně vizuálním zpracováním. Celé pódium je ohraničené zábradlím a dává tak najevo stísněné rozměry malého státu.
Hlavní postavou vinohradského představení je sotva dospělý Andri (Ondřej Brousek), adoptivní syn Učitele (Václav Vydra). Ten ho nalezl a přijal za svého i přesto, že je židovského původu, což byl v prudérní zemičce, kde každý každého zná, skoro až hrdinský čin.
Andriho exotičnost se však s jeho dospělostí stává spíše problémem, opatrní místní, kteří žijí v neustálém strachu z jakéhokoli útoku zvenčí, mu stále více dávají najevo, že ho v podstatě nikdy nepřijali mezi sebe. A když Andrimu i jeho adoptivní otec, který za ním vždy stál, odmítne dát ruku své pravé dcery Barblin (Ivana Uhlířová), začne být jasné, že problém nebude jen v původu.
Vyjasňují pozice
Herci často zůstávají na jevišti i v době, kdy se jich aktuální dění netýká, a dokreslují tak klaustrofobičnost země. Horský státeček navíc neustále zasypávají sněhové vločky, které scéně dodávají křehkou poetiku a zvláště v drsných pasážích skvěle podtrhují drastičnost doby. Děj dobře posouvají i výpovědi jednotlivých postav na mikrofon, které jakoby před soudem zpětně komentují prožité události. Dalším zajímavým motivem jsou velké digitální hodiny, které odčítají čas do příchodu nacistické hrozby.
AndorraDivadlo na Vinohradech premiéra: 13. září 2013 režie: Martin Čičvák hrají: Ondřej Brousek, Ivana Uhlířová, Václav Vydra, Simona Postlerová a další |
Inscenace patří Ondřeji Brouskovi. V momentě, kdy na obrovském kvádru uprostřed scény čelí nespravedlivému honu a zároveň si se svou Barblin za intenzivního sněžení vyjasňují pozice, hra dramaticky vrcholí.
Žel bohu, to však není konec v nejlepším, následuje rozvláčný obraz, kdy jsou Andořané v šátcích potupně voděni po náměstí. V době, kdy už bylo vše řečeno, je to jen zbytečné natahování už tak dlouhého představení. Navíc nepříliš přesvědčivé výkony některých herců zde pohřbí i poslední zajímavý moment, kdy Andri dramaticky odchází ze scény vstříc smrti.
Frischův motiv Andriho nejasné identity a myšlenka, zda ji vlastně více neutváří názor okolí, by totiž hře bohatě stačily. Vyrovnávání se švýcarským svědomím nám tolik neřekne. Kdyby Andorra krátila, přinesla by stále aktuální téma v lákavém obalu.