RECENZE: Banderas neutají hereckou sílu ani v Almodóvarově slabší Kůži

Každý film Pedra Almodóvara je událost, všechny svým způsobem znovu překvapují, žádný se neuchyluje k nudnému průměru. Platí to i pro režisérovu novinku Kůže, kterou nosím, jež vstoupila do českých kin.

Jenže autorova klukovsky škodolibá radost ze šoků, které divákům uštědřuje svou zálibou v bizarnosti, bývá občas silnější než smysl pro alespoň základní dávku logiky a lidské přirozenosti.

Kůže, kterou nosím

60 %

Španělsko, 2011, 118 minut

režie Pedro Almodóvar,

hrají Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredesová, Blanca Suárez,

Kinobox: 73 %

IMDb: 7.6

Filmařsky je Kůže, kterou nosím nepochybně znovu na výši: výtvarně i náladově, od barevné hostiny stylizovaných obrazů po hereckou suverenitu všech aktérů. Napohled jedním slovem paráda.

Moderní Frankenstein

Ovšem Almodóvarovo mapování krajních, nejen sexuálních vášní se pohybuje mezi dvěma podobami. Jednu představuje vlastně pozitivní, plnokrevná pudová živočišnost z podstaty, kterou reprezentuje třeba Volver; druhou zastupuje chladně vyostřená konstrukce na dané téma – a to je případ Kůže, kterou nosím.

V příběhu plastického chirurga – mstitele, jenž štván dávnou rodinnou tragédií zběsile vyvíjí a testuje náhradní kůži – mrazí i prostředí: sterilní, aseptické, strohé a v čistých liniích prázdného domu umělé, počínaje četnými akty na stěnách a konče kůží připomínající elastický skafandr z punčocháčů.

Stejný je také Antonio Banderas v hlavní roli – nikoli již rozevlátý desperát, nýbrž úspěšný muž s vytříbenou elegancí, který pod odměřenou maskou skrývá chorobnou posedlost. V podstatě moderní Frankenstein, ve své metodické odvetě až westernově zarytý a ďábelsky vynalézavý, se zároveň podobá mytickému sochaři Pygmalionovi, který propadl lásce k neživé kráse, již sám stvořil. A v téhle laboratorní říši, kde si estétsky hraje se "záplatami" ženského těla sledovaného ve stylu "živé" televize, si Banderas dávkuje citové pohnutí jako lékárník. Zmínku zaslouží i výtečná Marisa Paredesová coby matka.

S okatou symbolikou karnevalových masek a s prvním z řady vesměs krutých milostných projevů přejímá vyprávění prvky thrilleru – velmi výstředního a velmi složitého, neboť střídá časové roviny a ve dlouhém zpětném líčení minulých tragédií dospěje na pokraj pouťového morytátu. Režisér sice uplatňuje i své oblíbené skoky od emoce k emoci, od smíchu v zahradě plné hekajících párů rovnou do děsu násilí, ale v sexualitě a mučení se vyžívá tentokrát jen s mizivou stopou groteskního humoru.

Konstruktér absurdit

Kůže, kterou nosím je zkrátka přehlídkou vycizelované úchylnosti. Bezesporu zajímavou, rafinovanou, ozdobenou vskutku překvapivou pointou, která by sama pozvedla hodnocení o deset procent, kdyby v ní nebyla zakleta až příliš kostrbatá schválnost – a kdyby ji ve finále nesrazila na kolena operně přepjatá gesta.

Almodóvar je stále mistrovský filmař i konstruktér absurdit, kterému vše do sebe zapadá až do posledního šroubku, ale šťávu životní věrnosti prýštící z filmu Volver nahradil v Kůži neosobním chemickým vzorcem šílenství.