RECENZE: Slavní zpívají hity slavných. Dopadlo to však velmi neslavně

Většinou umělecké autority jako Jan Kačer či Věra Špinarová se podílely na desce nazvané Solitéři. Snad jediné, co by mohlo její existenci ospravedlnit, by bylo charitativní zaměření. O ničem takovém však nikde na obalu není řeč. A proto nezbývá než prohlásit, že tak špatné české album už dlouho nevyšlo.

Věra Špinarová | foto: ČTK

Podtitulem alba je slogan "Nevšední lidé v nevšedních písních". Dá se číst všelijak – možná tak trochu i jako ironický vzkaz. Producenti projektu, syn slavného skladatele Karla Svobody Petr a jeho manželka, slovenská herečka a příležitostná zpěvačka Lucia Gažiová, se ve vzkazu v bookletu zaklínají všudypřítomným Dobrem, Hodnotami, Osobnostmi.

Jejich několik vět zní skoro sektářsky – a obal desky se "stromem v slunce západu" nemůže neupomenout na nejrůznější esoterické nahrávky, po jejichž poslechu je člověk lepší, ach, o tolik lepší...

Umělohmotný zvuk

Skutečnost je taková, že osobnosti, o kterých Svoboda s Gažiovou mluví, spíše než cokoli jiného zneužili. Vybrali většinou jednoznačné umělecké autority českého prostředí (jen Bůh ovšem ví, jak se mezi ně vetřeli David Kraus nebo Pavla Forest), předestřeli jim zdánlivě dobře míněný záměr "najít morální jistoty" a vybrali hrst písní ctihodných autorů k českému přezpívání.

Jan Kačer

Na to se asi jen těžko říká ne. A to nejen lidem v popbyznysu neostříleným, jako je Pavel Landovský nebo Jan Kačer, ale i zkušeným praktikům kalibru Marty Kubišové, Věry Špinarové nebo Wabiho Daňka. Těžko je za to vinit, i když samozřejmě jejich podíl na albu nelze zlehčovat. To hlavní, proč Solitéři dopadli tak hrůzyplně, je ale především záležitost celkové produkce se vším, co s ní souvisí.

Začíná to u zvuku, který je přesto, že se nahrávalo na živé nástroje, dokonale umělohmotný, neživotný, bezpohlavní. Odvazovější reggae, než hrají studioví muzikanti v Dylanově Knockin' On Heaven' s Door, snad je naprogramováno i v levné korejské samohrajce. A odnikud nikam nevedoucí "lounge jazz" ve Watersově If by nepustili ani ve výtahu amerického hodinového hotelu.

Neskutečné banality

Zadruhé: není jasné, kdo se skrývá pod pseudonymem Michael Dejvický, autor většiny textů. Samozřejmě to svádí k úvahám o Michaelu Prostějovském, ale nechce se věřit, že by zkušený profesionál dal dohromady tolik neskutečných banalit, z nichž mnohé ani nejdou pořádně zpívat.

Různí interpreti: Solitéři

20 %

Vyd. EMI, produkce P. Svoboda a L. Gažiová

Nevadí, že se neohlíží na originály písní, ale pekelné kýče jako Vyznání (Angie od Rolling Stones), Co se má stát, se staň (Cohenovo If It Be Your Will) nebo Haleluja (Hallelujah téhož autora) opravdu volají do nebe.

Ke každé písni by bylo možno vznést řadu dalších konkrétních výhrad. Ale vlastně to nestojí za to. Stačí jediné: před případnou koupí alba varovat.