RECENZE: Adam Mišík na dotaženém debutu podlehl pubertálnímu popu

První deska slavného syna slavného otce Parfém zaplňuje díru na trhu, je výrazná, v tom, co chce, dotažená, ale zároveň banální. Na iDNES.cz si z ní můžete s předstihem poslechnout několik písní.

Hodnotit debutovou desku Parfém, kterou velký objev tuzemské scény Adam Mišík vydává v pátek 13. června, je dvousečné. Většina čtenářů iDNES.cz patrně nebude patřit mezi jeho posluchače, protože se rozhodl na rozdíl od svého otce pro krystalický teenagerský pop střihu Justina Biebera nebo One Direction a to, co natočil, bude pro lidi nad dvacet let znít v mnoha ohledech nepřijatelně už z principu.

Parfém

65 %

Interrpet: Adam Mišík

Producent: Armin Effenberger

Vydavatel: Redhead Music

Vychází: 13.6. 2014

Jenže žánr, který se v mnoha ohledech vzpírá "počeštění", za pomoci producenta Armina Effenbergera adaptuje s až překvapivou lehkostí. Mišíkův debut má spád, zvukově a formálně mu není co vytknout, snad až na občasné šumlování. Nad podobnými tuzemskými pokusy o světovost ční hodně vysoko. Dospívající publikum, na které jeho deska cílí obsahem i reklamou vloženou v bookletu, i vzhledem k Mišíkovu charizmatu a úctyhodnému pěveckému výkonu pravděpodobně zasáhne přesně. 

V oblasti tuzemského popu (navíc pro puberťáky) je to po dlouhé době opravdu vzorově profesionálně odvedená práce. Ponor do žánru je však místy až příliš hluboký a stylizace zbytečně doslovná, což Mišíka dovádí k banalitám. 

Baladické rýmy jako "jdem září neonů, máš příchuť citronů" a tvrzení, že chce být "tvůj Johnny z reklam na šampony", může obhájit skutečně pouze tím, že je mu sedmnáct. I tak by se však mohl vyvarovat písní, jako je Disko Párty, která posluchače udolává rýmy jako "tam venku hraje house a tančí nahej Mickey Mouse", které nechtěně připomenou to "nejlepší" z mladého Petra Kotvalda či Michala Davida. Což tedy není pochvala.

Mišík má snahu znít světově a jako jeho vzory mnohdy přehání. Těžko třeba říct, zda má být písnička Zlej kluk vyznáním Bad od Michaela Jacksona, nebo pokusem o lokální nápodobu.

A i když profesně vše funguje a Mišík dokázal natočit desku, jak a pro koho chtěl, po poslechu zbude otázka, nakolik jde jen o kalkul. Zda svůj talent nasměroval správně a zda by místo kopírování neměl raději hranice tuzemského vkusu posouvat vlastní kreativitou. Ale na to bude mít během kariéry, která ho čeká, ještě čas.