Rebelové podali vstřícnou ruku Hollywoodu

V očích nesmiřitelných vyznavačů Umění zradili. Bratři Coenovi i Roberto Rodriguez, kolem jejichž začátků vyrostl kult nezávislých, buřičských, "jiných" filmařů, učinili vstřícný krok směrem k učesanému Hollywoodu.

Coenovi v Nesnesitelné krutosti ubrali na krvi, Rodriguez ve filmu Kdysi dávno v Mexiku vyrobil v duchu sérií jen pokračování svých děl El Mariachi a Desperado.

Navíc si oba filmy přizvaly nejzářivější z hereckých hvězd. Je to opravdu skvrna na štítu bojovné nezávislosti? Ale ne.

Žádná z novinek sice neboří svět, ale podívaná je to pořád příjemná, vtipná a ve zvoleném stylu čistá - což platí mnohem více pro romantickou komedii Coenových než pro akční komedii Rodriguezovu.

Nesnesitelná krutost sice začíná zdánlivě smrtícím střetem podváděného manžela, obstarožního frajírka s culíkem, s nevěrnou manželkou a jejím milencem.

Ale hravá nadsázka, v níž milenec přizná léčbu "depresí z impotence" a paroháč je zmlácen vlastní cenou za celoživotní dílo, dá rychle najevo, že příběh se bude pohybovat v mondénní říši rafinovanějších zbraní.

Hraje se napůl Chicago, napůl Podraz: cynický rozvodový právník narazí na rovnocennou soupeřku, krásku těžící z odstupného bývalých manželů.

Kočka a myš provozují své řemeslo více méně z nudy: George Clooney i Catherine Zeta-Jonesová zosobňují shodnou přitažlivost, zhýčkanost, úroveň, úspěch, ale také stejnou vášeň hráče, který porážku ani skrupule nezná. Což oběma sluší, navíc dokazují, že herecky stále vyzrávají.

Když si Clooney bělí zuby nebo když Jonesová "ze sentimentu" nazve psa po exmanželovi, setrvalý úsměv vybuchuje ve smích. O ten jde především, neboť vzájemné pasti prokoukne divák bohužel dříve než hrdinové.

Jistěže chladnou válku profesionálních podvodníků nahlodá láska, ale bez ní by Clooney nemohl pronést sladký projev polepšeného hříšníka ani zpatlat coenovskou pomstu, kde najatý zabiják na otázku - Snad nebude trpět? - odvětí - Leda byste si připlatil.

Je-li hravě milionářský svět Nesnesitelné krutosti neskutečný, jako by mírně parodoval seriálové Dallasy, obdobná neskutečnost filmu Kdysi dávno v Mexiku má westernový nádech.

Na půdu rytmů kytar, prachu, slunce, chladného přítmí kostelů a horké krve vklouzne zcela přirozeně Johnny Depp, úžasný za tmavými brýlemi coby ležérní hráč a lump už z podstaty své práce u CIA.

Historie celé legendy se odvypráví zpětně, pohříchu opakovaně. Ještěže dva tak fotogeničtí rekové jako nováček Depp, jenž střílí příliš dobré kuchaře jen pro zachování rovnováhy světa, a navrátivší se mstitel Antonio Banderas nemohou selhat, doplněni o Willema Dafoa v roli zloducha uhrančivého typu z c. a k. operety.

Škoda, že Banderasovi scénář předepisuje - kromě hrstky svižných akčních scén - horu zachmuřené vážnosti a že se noří do spleti odtažitých politických zápletek vrcholících vlasteneckou slzou.

Nositelem černého humoru i zajímavějšího poslání než staronový Desperado se tak stává Deppova postava a vrcholem stylizace proměna mexické obdoby Dušiček, barvitého karnevalu lebek, v pouliční chaos vojenského převratu. Přesto: film, kde je víc politiky než romantiky, Rodriguezovi nesedí.

,