Hrdiny reality show jsou tedy takzvaně obyčejní lidé posazení do neobyčejných situací. Nebo obyčejných, jen prezentovaných jako „události“. Před dvěma lety se nechal slyšet šéf Evropského institutu pro média Jo Groebel, že představují budoucnost televizní zábavy, jež bude stále více sázet na takové programové formáty, které dokážou „emocionálně polarizovat publikum“. Byla to správná předpověď a potvrdil se i její dovětek - reality show jsou ideálním produktem i proto, že přinášejí zisk všem součástem velkých mediálních koncernů.
Na začátku byl ostrov
Jednou z prvních reality show přivedla na svět švédská veřejnoprávní stanice STV. Expedice Robinson, kde proti sobě soutěží na opuštěném ostrově v různých disciplínách skupina kandidátů, kteří jsou postupně vylučováni, vznikla původně ve Velké Británii. Televizní společnost Planet 24 ji vyvinula pro americkou síť ABC. Američané však nebyli nadšeni, a tak práva získala švédská firma Strix Television. ABC však odmítnutím udělala fatální chybu - tato reality se později do Spojených států dostala pod názvem Survivor a síť CBS si s ní výrazně posílila sledovanost.
Asi nejznámějším (u nás zatím jen z článků a vysílání ze sousedních zemí) je Big Brother (Velký bratr), který zahájil úspěšnou cestu po celém světě v Nizozemsku před pěti lety a je vysílán v řadě zemí dodnes. Počátkem března kupříkladu německá stanice RTL II začala vysílat další řadu, která má trvat celý rok. Skupina lidí žije oddělena od okolního světa v obytném „kontejneru“ a je nepřetržitě pod dohledem kamer a mikrofonů. Diváci postupně vylučují kandidáty, vítěz získává jako obvykle finanční odměnu - pro mnohé ze zúčastněných je však mnohem lákavější možnost dlouhodobé medializace - i ti, kteří vypadli například v polovině pořadu, se stali hvězdami. Dobrým příkladem je kandidát z první řady německého Velkého bratra Zlatko, který po vyřazení nahrál CD a moderoval televizní show.
Hledání hvězd a Simon Fuller
Princip takzvaných castingových reality show je celkem jednoduchý: na základě konkurzů je shromážděno dostatečné množství ambiciózních a zajímavých kandidátů, kteří jsou poté prosíváni nejprve profesionálním sítem (porotou) a posléze hlasováním diváků. Ten nebo ta nejlepší se stává hvězdou a nastupuje kariéru v showbyznysu. Tento jednoduchý princip přivedl k dokonalosti britský producent a hledač talentů Simon Fuller.
Už léta prokazuje, že má nos na talenty. V roce 1995 k němu přišlo pět dívek z jihoanglického maloměsta. Na první pohled nic moc, ale Fuller cítil, že v sobě mají něco zvláštního. Odkoupil jejich smlouvy od druhořadých manažerů za pár tisíc liber a začal se o dívčí kvintet starat sám. O dva roky později byla pětice známá jako Spice Girls nejúspěšnější dívčí skupinou všech dob a celosvětově prodala 40 milionů desek. Vroce 1997 se pustil do výroby televizního seriálu o teenagerské hudební skupině v Miami. Tehdy byl jeho projekt považován v branži za „tutový propadák“. Seriál S Club 7 se dnes vysílá ve stovce zemí a skupina prodala už dvanáct milionů desek. Jak napsal před rokem německý zpravodajský týdeník Der Spiegel, Fuller, který se vyhýbá médiím, a pokud někomu poskytne rozhovor, je jisté, že jím pobouří řadu lidí v showbyznysu, sám sebe označuje za výrobce hvězd a tvrdí, že jeho cílem je zrevolucionalizovat zábavní průmysl.
Jeho koncept SuperStar, nazývaný Idol, byl v době svého vzniku v podstatě pouhou úpravou již existujících show. Přibyla však jedna důležitá novinka, Fullerovo osobní vylepšení, a tou je prvek soutěživosti. Diváci totiž sami rozhodují, kdo zůstane z vybrané skupiny mezi posledními a komu připadne titul „Idol“ nebo „SuperStar“. Idol je dnes zřejmě nejúspěšnějším televizním zábavným formátem na světě (byl prodán do 42 zemí včetně Iráku) - a část peněz, které z nich plynou, končí u Fullera. Podle všeho získal jen ze tří zemí (Británie, Německa a Spojených států) na 50 milionů eur. Má totiž právo na procenta ze zisku, který televize vygenerují, podílí se i na prodeji hudebních nosičů a příjmech za telefonáty diváků - v Británii tímto způsobem hlasovalo 35 milionů lidí.
Pořad by však nefungoval u diváků, kdyby neměl dvě hlavní lákadla. Prvním je praktický příklad naplnění snu mnoha lidí, že každý může být bohatý, slavný, milovaný, pokud někdo objeví jeho talent. Pokud dostane pořádnou šanci. Svět zábavy je ostatně plný historek a legend o tom, jak se zdánlivě nezajímaví a tuctoví lidé podivným řízením osudu stali obdivovanými hvězdami. Publikum je proto s účinkujícími spojeno neviditelným pojítkem - v jejich úspěchu se promítají vlastní touhy uspět. Divák si vybere v některém z kandidátů člověka, který reprezentuje jeho „osud“, a stává se jeho bezmezným fanouškem, nebo také odpůrcem. Druhým lákadlem je aktivní možnost ovlivňovat osud někoho jiného - prostřednictvím hlasování.
Česko - pole neorané
Tuzemské celoplošné televize v posledních letech sice pokukovaly po různých formátech reality show (ve hře byl například rakouský pořad Taxi Orange), ale v zásadě neměly potřebu příliš riskovat a některý z nich zakoupit, nebo dokonce vyvíjet vlastní. Odrazovaly je i mnohé negativní reakce zahraničních médií - například na Velkého bratra nebo extrémní reality Fear Factor - a také poměrně vysoká cena licencí. Současný úspěch Česko hledá SuperStar však může tento stav změnit. Nasvědčuje tomu nejen ohlas, ale i zkušenost ze zahraničí. Je totiž známo, že prvotní vysoké finanční náklady se rozloží do řady dílů, které se pak ukazují úspěšnější a levnější než jiná vlastní produkce - například seriály a také celkové riziko takové investice je nižší. Sledovanost Česko hledá SuperStar ukazuje i jinou důležitou věc - sledují jej i ti, kteří jinak televizi příliš neholdují, ale v tomto případě jim stojí za to televizor zapnout. Také to je jev ověřený v zahraničí. A jen potvrzuje fakt, že naši diváci se od těch zahraničních příliš neliší. Přinejmenším co se týče hledání hvězd.
 Na německé televizi RTL diváci rozhodli, že SuperStar bude Alexandr. |
