Snil jste někdy o tom, že budete nejlepší současný hudební skladatel?
Hudba je pro mě posedlost. Ale ambice být profesionální muzikant jsem nikdy neměl. Radši poslouchám, než hraju.
A co takhle nejlepší současný spisovatel?
To jsem měl v plánu vždycky.
Říkáte, že umění není náboženství, ale zábava. Bavíte se také, když píšete své romány a hudební kritiky?
V tom je právě ten paradox. Když autor chce, aby text byl pro čtenáře potěšením, někdy dost vytrpí. Já zažíval muka u hudebních kritik: stále musíte něco vysvětlovat, porovnávat. Mnohem raději hudbu představuji - mám vlastní hudební program v rádiu France Musique.
V románu Totální výprodej s gustem karikujete doupata hudebních časopisů, jejichž recenzenti se řídí vkusem svého šéfa a ten předpokládaným vkusem svých čtenářů. Zažil jste něco podobného na vlastní kůži?
V jednom ženském časopise mi redaktorka odmítla přijmout článek o pianistovi. Jediný důvod byl, že ten skladatel byl moc starý. Snímky starých lidí prý čtenáři jejího magazínu nevidí rádi.
Takže jste se také přizpůsoboval?
Hudební kritik nikdy nemůže psát tak, jak by chtěl. Nevím, jak je to u vás, ale ve Francii podmínky diktuje orientace a vkus určitého listu. Spousta časopisů pro ženy si například libuje v takové podivně zakrývané vulgárnosti, která je nesnesitelná. Přivydělával jsem si také v policejním magazínu, kde se alespoň všechno říkalo otevřeně. Pracoval jsem s detailem, nic nevynechával. Bylo to nakonec daleko zajímavější než psát módní články, které jsou svým obsahem prázdné.
Jak vůbec ve Francii přijali vaši kritiku tamějších kulturních poměrů, do niž jste se položil v románu Totální výprodej?
Dostal jsem například dopis od jedné dámy, která všechny mé předešlé knihy spálila. Recenzenti a kritikové o mně prohlašovali, že jsem nechutný a svět vidím jen perverzníma očima. Ty nejhorší ohlasy jsem posbíral a všechny je otiskl v jedné literární revue. Ale na druhou stranu tu byly i pozitivní ohlasy - ozval se mi třeba Milan Kundera, kterého jsem do té doby osobně neznal. Pak jsem vydal román Divný čas a Kundera napsal do listu Le Novel Observateur velmi pochvalnou kritiku. Později tahle knížka vyšla ještě v kapesním vydání a můj nakladatel použil Kunderovu recenzi jako předmluvu. Dost jsme se spřátelili - ostatně hodně nás spojuje právě vášeň pro hudbu.
Stále se vám ještě daří svými díly budit takový rozruch?
Předloni vyšel v jedněch novinách článek Nejnenáviděnější člověk v Paříži. Byl o mně. Totální výprodej spustil vlnu, která ne a ne se zastavit. Každá moje nová kniha vyvolá polemiku.
A co takhle jednou něco méně jedovatého?
Vy si asi myslíte, že se na polemiky nějak specializuju (smích), a přitom třeba můj poslední román Cesta do Ameriky je vcelku mírumilovný. Jenže reakce lidí se nikdy nedá odhadnout. Někdy si myslím: napsal jsem knížku pro děti a on je z toho skandál!
Jedenačtyřicetiletý francouzský spisovatel Benoit Duteurtre, jenž v minulých dnech četl a besedoval v Česku. |
Jedenačtyřicetiletý francouzský spisovatel Benoit Duteurtre, jenž v minulých dnech četl a besedoval v Česku. |