Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Razorlight mezi realitou a melancholií

  13:04aktualizováno  13:04
Pohledem těkal z místnosti k oknu, za nímž se snášel večer na Berlín. Už se těšil ven, ale přesto byl vstřícný. Johnny Borrell hovořil o novém albu své kapely Razorlight.

Razorlight | foto: Universal Music

Mamutí budovu německé centrály firmy Universal u řeky Sprévy obsadila na konci května britská hudební invaze. Tak vydavatelství pojmenovalo vlnu nových alb od ostrovních kapel, jako jsou Orson, The Feeling nebo Kubb. Jako poslední vyšla očekávaná deska jiné úderky – londýnských Razorlight.

Ústřední postavou kapely, která vystřelila na výsluní díky debutu Up All Night, je šestadvacetiletý zpěvák a kytarista Johnny Borrell. Bývalý feťák s tváří neviňátka si společně se spoluhráči za poslední dva roky splnil své sny.

CO UPEKLI NOVÉHO
Nové album Razorlight obsahuje deset písniček. Za první singl byla vybrána skočná písnička In The Morning se zapamatovatelným textem, která společně s Kirby's House tvoří zvukové pojítko s debutem Up All Night. Druhý hit se pak rýsuje z hořkosladké balady America, z níž je patrná inspirace The Police. Album se pak přelamuje trackem I Can't Stop This Feeling I've Got s pochodovým refrénem, v níž Johnny Borrel bilancuje, co mu přinesly dva roky, během nichž se stal slavným. Piano v Who Needs Love odkazuje k popu padesátých let a závěrečný Los Angeles Waltz graduje s vyhrávkami na kytaru a hammondky.

Hrál na turné s U2, potkal se s Nelsonem Mandelou, podílel se na Live 8 a kampani Make Poverty History. Všechny své zážitky se nyní pokusil dostat do nových písniček, jež se objeví na albu, pojmenovaném zřejmě po kapele.

Měl toho za celý den plné zuby, a to ho ještě večer čekal koncert, jehož byli Razorlight zlatým hřebem. Manažerka už chtěla náš rozhovor zrušit. „Kolik potřebujete času?“ zeptala se. Stačilo by deset patnáct minut. „Tak OK, budete poslední,“ kývla.

Za chvíli už se Johnny Borrell uvelebil do pohovky v jedné z prosklených kanceláří a povídání o nové nahrávce, z níž jsme pár hodin předtím slyšeli sedm skladeb včetně pilotního singlu In The Morning, mohlo začít.

S jakou vizí jste začali připravovat nové album?
Aby bylo lepší než náš debut. Abychom dokázali napsat ještě lepší písničky a dokázali je zahrát prodat na koncertech. Prostě být lepší po všech směrech. I proto jsme si s novými skladbami více hráli, abychom do nich dostali kouzlo naší kapely.

Na první poslech je nová deska klidnější a žánrově pestřejší než Up All Night, písničky mi přijdou výrazně ovlivněny country, blues, prostě americkým písničkářstvím.
Strávil jsem loni ve Spojených státech čtyři měsíce a ta země mě absolutně fascinuje. Úplně ve všem. A máte pravdu, pobyt tam mi hodně pomohl, abych byl ještě lepším skladatelem. Určitě ale nebylo záměrem, aby album mělo americký zvuk. A stále zpívám s britským akcentem, ne?

Jaký byl váš první dojem z Ameriky?
Byli jsme tam na turné, jeli jsme od východního k západnímu pobřeží a viděli spoustu míst. V Evropě máte všechno kousek, kdežto tam si připadáte malý. A když nabudete pocit malosti, musíte být o to víc hlučnější, aby si vás někdo všiml.

O pobytu za oceánem jste napsal písničku America. Snažil jste se podívat na USA optikou Evropana?
Přesně tak. Je to svým způsobem klasický příběh o lásce, která jde ruku v ruce s nenávistí. Verš „There's nothing on the TV, nothing on the radio, I cannot believe it“ (Nemohu uvěřit, že nedávají nic v televizi, ani v rádiu) přesně odráží mé tehdejší pocity. Navíc celý svět, a Evropa obzvláště, je už dlouho pod americkým vlivem, který jen sílí. A pak člověk přijede tam a nestačí se divit.

Cítíte se pořád ztracený, když se do Států vracíte?
Jasně. Ale je paradoxní, že stejně jak jsem tu zemi ze začátku nenáviděl, tak jsem si ji nyní začal užívat.

Z nových písní je patrné, že jste spíše optimista. Sice v nich je hořkost, ale s nadějí.
Snažím se udržet balanc mezi realitou a melancholií, aby písničky nespadly ke klišé. Nové album je docela pozitivní, za což jsem rád. Vždy je těžké se rozhodnout kam směřovat a jak to udělat. Proto mě těší, že se mi podařilo dát do nových skladeb část z mé energie.

Proč jste si za producenta vybrali Chrise Thomase, který dělal na albech Sex Pistols a Roxy Music?
Má spoustu zkušeností a dobrý úsudek, což bylo nejdůležitější, stejně jako fakt, že jsem tentokrát s někým chtěl spolupracovat a neprodukovat si album sám. To je vždycky hodně nebezpečné, protože máte okolo sebe lidi, kteří vám na všechny vaše názory říkají ano a písničky pak jsou jen průměrné. Chtěl jsem někoho, kdo ze mě dostane to nejlepší a myslím, že se to podařilo.

JOHNNY A JEHO PARTA
Britská kapela Razorlight vznikla v létě 2002. K Johnnymu Borrellovi se připojili dva švédští muzikanti Björn Ågren (kytara) a Carl Dalemo (baskytara). Zpočátku bubnoval Christian (Smith) Pancorvo, ale záhy po vydání debutu Up All Night ho nahradil Andy Burrows.  V Čechách můžete Razorlight (song Rip It Up) znát z reklamy na Vodafone, ze spotu, kterým firma vstoupila na náš trh.

Potkali jste se s Markem Knopflerem, v jehož studiu jste natáčeli?
Jen jednou. Řekli jsme si nazdar a on mi dovolil použít některou z jeho kytar, kdybych potřeboval. Nejsem žádný velký fanoušek Dire Straits, ale pár jejich hitů se mi docela líbí.

Razorlight si loni vysloužili pozornost nejen coby předkapela na turné U2, ale také vystoupením na Live 8. Co jste si víc užili?
Live 8 byla velká sranda. Rád hraju před velkým davem, navíc se ten koncert dost podařil, takže jsem na něj hodně pyšný. Turné s U2 pak byla jedna velká inspirace.

Co říkáte na současný boom britských kytarových kapel?
Objevilo se několik dobrých kapel, jenže společně s nimi i řada imitátorů, kteří se na tom snaží přivydělat. Třeba Arctic Monkeys jsou fakt dobrá kapela, která nabudila spoustu dalších, které se však podle mě už tak neprosadí. Je to jedna z těch vln, co se pořád opakují a rychle opadávají. Jen silní přežijí.

S jakým krédem jste vy zakládali Razorlight?
Když jsme začínali, vůbec jsme nemysleli na to, že budeme mít narvané koncerty a budeme prodávat spousty cédéček. Prostě jsme chtěli a pořád chceme hrát. Bez toho bychom už neexistovali. Jenže teď si každý zmrd s kytarou a delšími vlasy myslí, že se dostane na špici hitparády, protože je o takové týpky zájem.

Komu jste fandil během britpopové války? Oasis nebo Blur?
Pulp. Ti byli fakt dobří. Jenže už asi žádnou další desku nevydají.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Filter - Mighty Sounds
Květnový Filter dychtivě čeká na nové Green Day a zve na Mighty Sounds

O nových albech Green Day, Sunhine i Placeba, nahrávání Vypsané fixy za kanálem a třeba práci osvětlovače píše květnový Filter. V prodeji je od 5. května.  celý článek

Filter - prosinec 2009
Prolistujte si historicky poslední číslo časopisu Filter

Hudební časopis Filter končí. Poslední číslo, v němž se redakce ohlíží za rokem 2009 i svým fungováním, si můžete stáhnout.  celý článek

Filter - Planet Festival
Dubnový Filter představuje kapelu snů a láká na Planet Festival

Jak hlasovali čtenáři v anketě o kapelu snů? Proč je Majkl Jackson zase v kurzu? A co dělá novopočený otec Honza Muchow? Vše a navíc CD Planet Festival v...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.