Co se vám honí hlavou, když jedete okolo místa, kde jste se na motorce srazil s německým řidičem vozu, který vám nedal přednost?
(Povzdech) Řekl bych to takhle: Já si na období tři hodiny před nehodou a dva měsíce po ní nepamatuju absolutně nic. Černá díra. Takže k tomu místu nemám absolutně žádný vztah. Jezdím okolo, ale nedělá to se mnou vůbec nic.
Ale víte, kde to je?
Vím, ale víc nic. Já jsem dokonce ani toho člověka, co to způsobil, dodnes neviděl.
A chtěl byste? Jožo Ráž Narodil se 24. října 1954. Vystudoval sice psychologii, ale nakonec zvítězila muzika: před dvaceti lety stál u zrodu Elánu, jedné z nejúspěšnějších skupin tehdejšího Československa. Kapela třikrát vyhrála v anketě o Zlatého slavíka a dosud vydala na třiadvacet titulů, z toho pět v angličtině.
Mně je to jedno. Já proti němu nic nemám, ale on se skrývá v Německu, protože má strach.
Z vás?
20. června 1999 přehlédl zpěvákovu motorku německý řidič, který vyjížděl z vedlejší silnice. Ráž, vracející se právě z nahrávacího studia, si při srážce mimo jiné velmi těžce poranil hlavu a lékaři mu nedávali téměř žádné naděje na přežití. Zpěvák se ale uzdravil, jen ještě trochu kulhá a na čele mu zůstala velké jizva.
Před čtyřmi lety se dal Ráž i na podnikání, prodává motorky značky YAMAHA, zatím však není moc úspěšný.
Je ženatý a má dva syny.
Ze mě osobně asi ne. Jenže když se ta nehoda stala a mě ještě sbírali záchranáři, jeli okolo nějací motorkáři a mezi nimi taky pár mých kamarádů. A někteří jsou takové typy... no jsou schopni lynčování. Takže ten řidič v panice utekl z místa nehody, a pak i z republiky. Mám dojem, že ani na policii ho nedostali. On má opravdu strach, že by mu tady někdo něco nepěkného udělal. Ale já proti němu nic nemám.
Ale máte teď v Bratislavě o jednoho německého turistu míň...
No to asi ano, ten už na Slovensko nepřijede, to vám můžu podepsat.
Občas netrefím do hotelu, ale texty si pamatuju všechny
Byl jste zhruba dva měsíce mimo sebe. To je poměrně dlouhá doba, za kterou se může leccos stát. Měl jste třeba potřebu podívat se do novin z té doby, abyste zjistit, co jste zaspal?
Ne, k té době jsem se nevracel. Ono to bylo ještě zajímavé v tom, že já jsem byl asi čtrnáct dní v úplném bezvědomí. A pak jsem začal relativně normálně reagovat, komunikovat, smát se. Akorát, že teď o tom nevím. Prostě jsem se jednoho rána probudil v posteli, vedle seděla manželka, a teď zjišťuju: bolí mě noha, bolí mě to a to. Ale až postupně jsem se dozvídal, co se stalo a kolik času uběhlo. A třeba to, že jsem den před tím se ženou mluvil, to jsem nevěděl.
A co jste jí například říkal?
To právě nevím!
A neptal jste se? Třeba to bylo něco závažného?
Ne, ne, prý to byly takové normální debaty, běžný provoz, o životě o počasí...
... takže žádné zásadní prohlášení?
Ne, ne. Akorát si to nepamatuju. A nebylo ani žádné světlo, žádný tunel. Nic.
Říkáte totéž, co v prvních rozhovorech. Takže žádné zlepšení, co se paměti týče?
Ne, a ani to asi nehrozí. Na tu dobu si asi už nevzpomenu. Jinak mám ale paměť normální. Až na jednu výjimku: takové ty topografické nebo zeměpisné věci. Já jsem na tom s orientací byl trochu bledě odjakživa, ale teď se to ještě zhoršilo. Přijedu do Tater nebo do Prahy nebo do Košic a dělá mi problém se zorientovat. Divím se, protože si říkám: tady jsem byl, tady se musím vyznat! A ono ne...
Města se ale přece mění, všude se staví nebo naopak bourá...
To ano, ale v těch Tatrách se toho moc nezměnilo... Nedávno jsem tam byl a nemohl najít hotel Grand ve Smokovci. Což je zlé. Normálně jsem provalil v autě celé městečko a najednou koukám - a kurnik, kde je ten Grand?!
A texty písniček si pamatujete?
Jasně. To ano.
Takže kdybych si teď vybrala název jakékoliv, tak jste schopen mi ji tady odzpívat?
Určitě. V pohodě. Dvě stě padesát jich asi je.
Tak máte dobrou paměť. A neštve vás, když vás takhle pořád někdo zkouší a ptá se vás na nehodu a to okolo, stále znova a znova?
Je to součást mého života.
Berete to spíš jako zájem nebo starost o vaši osobu, anebo takový malý hyenismus?
To je případ od případu. Ale beru to a chápu to.
Jak dlouho jste vlastně nemohl dělat svou práci a vypadl jste z tempa, na jaké jste byl zvyklý? A co jste po tu dobu dělal?
Byl jsem dvacet let regulérní workoholik, dvacet hodin jsem v poklusu makal a nedělalo mi to žádné problémy. A po té nehodě, najednou, rok a půl nic. Nepracoval jsem. A co je zajímavé, že teď se mi ani už nechce. Mám dvacet povinností, ale ležím na sedací soupravě a nechce se mi vstát. To je úplně nový zážitek v mém životě, že se mi nechce dělat. Je to asi čtrnáct dní, co jsme udělali schůzi kapely a dohodli se, že uděláme desku. A i na mě vyšly nějaké činnosti. Já je udělám, o to nejde. Ale nechce se mi.
To jste se tak rozležel?
Asi. Já se ráno vzbudím a nejraději bych nevstal.
Na kontě je nula, musím začít hrát
Ještě loni jste nevěděl, zda se vrátíte k hudbě, koncertům, skládání... Už jste se nějak rozhodl?
(Smích) Mně se do hraní moc nechce, ale vyprázdněné konto mě nutí zabývat se něčím, co přinese peníze. Tak musím přinutit kapelu zase vydělávat.
To nezní moc optimisticky, že se do toho nějak musíte nutit...
Prostě mi došly peníze.
A budete se vracet? Chystáte se na koncertní šňůru nebo vydáte CD?
Začali jsme pracovat na novém cédéčku, které během dvou tří měsíců uděláme, potom jedeme do Ameriky, do Jižní Afriky a do Austrálie na pár koncertů. A pak se uvidí.
A do Čech nepojedete?
Elán má letos dvacet let, takže to oslavíme snad taky v Čechách.
Kdy?
Na podzim.
Bude se psát, že se vrací Jožo Ráž, anebo Elán?
Elán. Protože všechno jsem si naplnil v Elánu a myslím, že je to návrat Elánu.
Budou na desce jen nové písničky, nebo spíš ty staré? Skládáte ještě vůbec?
Skládám... to jsou silná slova, ale pokusím se o něco.
Jde vám skládání líp, nebo hůř než za mlada?
Tak mě to nikdy nešlo moc dobře...
Jak to?
No tak jak říkám, nikdy mi to moc nešlo, já nejsem skladatel. Je to spíš výjimka, když udělám písničku.
Takže to necháte spíš na jiných...
My jsme vždycky skládali v Elánu tři - Vašo Patejdl, Jano Baláž a já. A tak to bude i teď. Jako za starého Elánu.
Pokud složíte písničku, kdo ji slyší první?
První na řadě je kapelová burza. To jsou taková setkání kapely a tvůrčího týmu kolem ní. Každý, kdo něco má, nabídne to a hlasováním se rozhodne, jestli se písnička vezme, nebo ne. A když se vezme, tak už je to kolektivní dílo.
Soupeříte mezi sebou, kdo přinese větší pecku?
Elán měl problém, že měl množství nabídek a malou možnost realizace. Měli jsme víc písniček, než kolik jsme pak mohli hrát. Takže soutěž o autorský prostor byla velká. Ale nikdy v tom nebyl nějaký hec. Byla to konkurence, ale nebyl to problém. Bylo to na hlasování kolektivu. Já taky říkám, že jediný komunismus, jaký jsem kdy v životě zažil, byl v Eláně... Tam byl opravdický komunismus.
Proboha, v čem jste ten komunismus viděl?
V tom, že každému podle jeho zásluh.
No to může být i kapitalismus...
Ne, to byl komunismus. Každý mohl a každý, kdo dobře dělal, dobře tvořil, dostal odměnu podle zásluh. A to v tajném hlasování, takže nikdo nikdy nevěděl, jak skončí a jediné kritérium bylo být dobrý.
A není to opravdu spíš kapitalismus?
Ne ne, to je komunismus. Vždyť my jsme se dělili i o prachy, o všechno.
V Londýně třeba vynesli asi čtrnáct děvčat, která omdlela...
Vy sám posloucháte vaše staré desky?
(smích) Ne!
Proč? Nemáte čas, nebo se vám nechce?
Já vlastně neposlouchám žádnou muziku, jenom rádio. A jednou za rok nebo dvakrát, když je taková chvíle na siestu, tak si položím na gramofon staré Chicago, což je moje oblíbená americká skupina. Jinak nic.
Takže ptát se, která z vašich desek se vám nejvíc líbí, asi nemá cenu...
Ale má. Nejvíc se podařila Hodina pravdy.
Už máte po nehodě za sebou nějaké koncerty. Byla atmosféra jiná? Nezdálo se vám třeba, že se na vás lidé víc dívají, víc vás pozorují kvůli vaší fyzické proměně, zkoumají, jak vypadáte?
(Smích) Určitě zájem veřejnosti je ovlivněný nehodou a vším, co se kolem napsalo, natočilo a nafotilo. Takže lidi určitě zajímá, jak vypadám. Ale nemyslím si, že by to byl ten moment, proč jdou na koncert. Měli jsem třeba dva koncerty v Londýně a byly nenormálně úspěšné. A mnoho těch holek, co tam byly, ani nevěděly, jak vypadám ve skutečnosti.
Jako že vás neznaly z dřívějška...
Vzhledem k věku ani nemohly.
Kdysi jste popisoval, jak během vašich koncertů přistávají na pódium trička a kusy prádla fanynek z prvních řad... Pořád se to děje?
V Londýně třeba vynesli asi čtrnáct děvčat, která omdlela...
Jak byly fanynky staré?
Tak šestnáct až pětadvacet.
To máte teda mladé publikum, spíš bych na vašich koncertech čekala třicátníky...
Ne, my máme pořád děcka. A to je dobře, protože když se to líbí děckám, tak to znamená, že ještě můžem hrát. A těch dvacet let máme stále nová děcka. Fakt to gró tvoří lidi od devíti do pětadvaceti...
Ti třicátníci by asi chtěli spíš starší věci, ale ta děcka - jak říkáte - co chtějí slyšet?
Nevím, co chtějí třicátníci, vím, co chce naše publikum: chce pořád to samé, ale aby to bylo jiné. Chce vlastně nové písničky, ale aby byly jako ty staré.
Mečiara si stále vážím
Říkáte, že chcete hrát i v České republice. Nebojíte se, že by vás tady mohl handicapovat váš vztah k Vladimíru Mečiarovi? Ten tady není moc populární.
To se teda nebojím a dost by mě udivilo, kdyby to tak bylo. Myslím, že máme něco jako demokracii a každý může politicky vyznávat co chce, pokud to není nějak závadné či nebezpečné. Já mám prostě politické přesvědčení pořád stejné, pana Mečiara si stále vážím a musím s tím žít.
A žije s tím i vaše kapela, která pojede s vámi?
V kapele jsou různé politické názory, ale je dost, řekl bych, společensko-politicko-filozoficky rozvinutá a politické přesvědčení není překážkou pro její fungování. My jsme hráli všem politickým subjektům, které o to požádaly, bez rozdílu. Jediná naše zvláštnost je, že za takové hraní jsme chtěli dvojnásobné honoráře. Protože politika je politika.
A obchod je obchod...
Tak.
Proč si myslíte, že poslední roky hodně Slováků - myslím z uměleckých nebo podnikatelských kruhů - odchází do Čech?
Speciálně z pop-music k vám opravdu odcházejí významné osobnosti.
Důvod?
Chleba.
Jenom?
Jo. Jestli někdo odchází ze Slovenska - neboli emigruje - tak kvůli tomu, že tady to ekonomicky nefunguje. I já jsem teď té myšlence nakloněn. Kdybych mohl, asi bych emigroval.
Kam?
Já? Asi do Anglie.
A za komunistů?
Za komunistů nikam. Ty myšlenky tady byly, ale tehdy bych to neudělal.
Pravda je, že se vám v té době dařilo...
To ani ne, za komunistů to byl těžký život. Já jsem ale považoval za větší životní hrdinství být tady a umět se zařídit. Cítil jsem, že to má smysl, že to má význam. Teď mám pesimističtější názory, teď nevidím šanci.
Proč?
Já vám řeknu jednu věc o téhle zeměkouli: během dvaceti let bude pět miliard lidí bez pitné vody. A Slovensko je zásobník pitné vody v Evropě. A z toho důvodu se na to dívám pesimisticky.
Nerozumím...
Díky těm zásobám vody se různé bohaté kapitalistické struktury zajímají o Slovensko a postupně se ho zmocňují. To znamená, že naše děti nebudou mít dobrý život.
Chcete říct, že se Slovensko a jeho vodu chystají ovládnout nějaké zahraniční mafie?
Ne mafie, ale normální kapitalistické obchodní společnosti, které vědí, že je tady voda a že má smysl, takže se sem stahují.
Ale i kdyby to tak bylo, tak přece vám tu vodu nevezmou a neodvezou!
Já říkám, že je to velké nebezpečí pro Slovensko.
Moji Češi mi ne vždy rozumějí
Proč ve své řeči hodně používáte česká slovíčka? A to nemyslím teď, když spolu mluvíme, všimla jsem si toho už dřív.
(Ráž začne mluvit úplně česky) To je životní zkušeností. Já jsem se na vlastní kůži přesvědčil za těch dvacet let, co do Čech jezdím, že se líp domluvím, když používám česká slovíčka.
Opravdu? Vždyť Češi snad poznají, že jste Ráž a že jste Slovák a musí čekat, že na ně spustíte slovensky...
Oni i poznají, ale nerozumějí.
Nevěřím, já vám všechno rozumím.
Tak jste výjimka. Ale na ulici u vás mám fakt problém. Všude, kam na světě přijdu, se snažím co nejrychleji dorozumět se. Hovořím tolika řečmi, kolik zemí navštívím. Takže v Čechách česky, v Německu německy, v Anglii anglicky.
Původně jsem si naplánovala, že by tento rozhovor vyšel ve slovenštině...
Kdybych to věděl, tak bych mluvil opravdu slovensky, bez těch českých slovíček. Myslím, že by u vás té slovenštině už nerozuměli. Bohužel. Byl bych hrozně rád, kdybychom spolu vycházeli dobře a kdyby zůstal společný stát, ale fakt je, že život mě naučil vyjít i s tou řečí v Čechách na půl cesty vstříc.
Podnikání moc nenese
Z čeho vlastně žijete? Vždycky jste tvrdil, že byste hrozně nerad byl něčím zaměstnancem a chodil do práce. Chodíte do práce?
V podstatě ano. Když ráno o půl deváté vstanu, tak jdu do práce - to je budova, kde sídlí mé dvě firmy. Jedna se zabývá prodejem motorek Yamaha a druhá je vlastně hudebním vydavatelstvím a je spojená s Elánem. Tyhle dvě firmy se tedy snažím řídit a vést.
A daří se je vést k zisku?
Ta přes motorky, ta mi během svojí čtyřleté existence nepřinesla ani korunu, naopak do ní peníze cpu. Tak milion a půl ročně.
A proč to děláte? Před chvíli jste říkal, že začínáte s muzikou proto, že máte prázdné konto...
Proč to dělám, to je otázka.
No to je! Čtyři roky takhle dotovat firmu.
Já miluju motorky a doufám, že se to zlomí a firma začne vydělávat. Pořád se to zlepšuje. A taky důležité je, že firma nikomu nic nedluží, všichni v ní jsou šťastní, mají slušné peníze, zákazníci jsou spokojení. Akorát teda já, jako majitel, až tak ne.
Ale přece platí, že cílem podnikání je vytvářet zisk!
Já si uvědomuju, že jsem mimo, mám duši romantika. Zároveň vím, že z hudby nevyžiju, i když jsem na československé špici dvacet let, tak si hledám existenci. Kdybych z ní vyžil, tak nedělám nic jiného.
Když říkáte, že chodíte do firmy, jak se vlastně po městě pohybujete?
Autem a když je teplo, tak na motorce. Jak jinak?
Třeba električkou, MHD... nic vám to neříká?
Služby MHD jsem nevyužil tak dvacet let. Ani nevím, kde co jezdí, zabloudil bych.
 Jožo Ráž těchto dní: už se dostal z nejhoršího. |
 Jožo Ráž před úrazem. |
 Jožo Ráž před úrazem. |
 Jožo Ráž před úrazem. |
