A ty jsou ve filmu Ray dvě: legendární hudba Raye Charlese a jeho přestavitel Jamie Foxx, který má hereckého Oscara zřejmě už v kapse. Při vší úctě k DiCapriovi i k Deppovi, králům dalších "pravdivých příběhů" Letec a Hledání Země Nezemě, pro Foxxe není slavný muzikant rolí, nýbrž převtělením.
Pohyby, chůzí, gesty, výrazy tváře i hlasu působí neskutečně věrně. Mění Charlesovy nálady z usměvavě spolehlivého tichošlápka v náhle nesmlouvavý, příkrý a panovačný typ, čímž trochu připomene Rushovu titulní úlohu v Životě a smrti Petera Sellerse.
Ale Foxx má navíc piano, na něž hraje ve všech scénách sám - a onu zázračnou nakažlivost talentu i vlastní živelné energie, jíž Charles unášel, sotva se dotkl kláves, dokáže herec pocitově zprostředkovat.
Jinak se film nevymyká modelu kroniky s vtipnými detaily. Mapuje cestu černošského slepce za snem přes rasové ústrky i fyzické omezení, přes první angažmá, kde jej šéfka odírá na platu i v posteli, k poznání drog, lásky, slávy, vlastního stylu i samoty.
Stejně jako v Letci se dávné trauma osvětluje zpětnými skoky do dětství, jako v Letci dojde na bitvy se společenskou konvencí. Nad vším však vítězí hudba a Foxxův soběstačný muž budící sympatie, občas úsměv, ale nikdy útrpnost.
Za výpravu a kameru jsou na Oscara navrženy Příliš dlouhé zásnuby, film s příliš širokou ctižádostí. Jako by Sebastien Japrisot, autor předlohy, jež česky vyjde v březnu, chtěl napsat "víc" než skvělé detektivky, a tvůrce Amélie z Montmartru či epizody Vetřelce J. P. Jeunet měl "vyšší" cíl než komedii či thriller, uhodili na protiválečné bubny.
Přitom to nejlepší na Zásnubách je "Amélie 2", hrdinka hraná opět Audrey Tatouovou, která po válce pátrá po údajně mrtvém milém. Její nezdolnost a zaťatost, dětské smlouvání s osudem, malé lsti, hry na detektiva i všední rituály v půvabně stylizovaných zkratkách činí z Jeuneta osobitého vypravěče. Nikoli epika krvavých jatek, ale neotřele něžné nápady jako svlékání při zápalkách před prvním milováním.
Španělský Hlas moře čeká Oscara za masky či nejlepší zahraniční film. Favorita z něj činí žhavé téma eutanazie se skutečným případem v pozadí a výkon k nepoznání změněného Javiera Bardema. Jeho po léta nehybný hrdina drží věcný tón, s úsměvem černým až po mez sebekontroly.
Kolem jeho lůžka se míhá zajímavá skladba lidí, ale více než o ně tu jde o postoje, které zastávají: právo umřít, či povinnost žít. Módní debata o důstojném umírání loni vynesla Oscara černé satiře Invaze barbarů - na rozdíl od ní je neefektně důvěrný Hlas moře uzavřen do slovní války tezí, zdobené jen úchvatnými obrazovými návraty k osudnému skoku do zrádných hlubin.
Jak se mají prosadit filmy bez oscarového pelu? Když Otar odešel nabízí ceny z Cannes a přesnost ženského údělu. Babička má své dva svaté, Stalina a syna v Paříži, matka se věcně stará o přežití v trudné dnešní Gruzii, dcera je v rebelském věku. Ty dvě chrání babičku před zprávou o synově smrti milosrdnou lží jako německý hit Good Bye, Lenin, byť bez jeho krajní zábavné absurdity. A dojemně paličatá stařenka pak prosadí společnou cestu do Paříže, jejíž vyústění zas připomene posmutnělou něhu českého Výletu.
"Na chvostu" trofejí stojí Lovci pokladů, nominovaní jen na cenu tvůrců vizuálních efektů za vskutku parádní klenotnici. Než tam však rekové dospějí, divák dostane lekci z dějin templářů a pak žasne, jak ze sladkého vnoučka hltajícího staré báje mohl vyrůst chasník s telecím pohledem Nicolase Cage. Leč v žánrové nadsázce typu Indiany Jonese je Cage snesitelnější, dokonce zábavný, když člověk přijme, že film vznikl pro rodinné a dětské publikum.
Originální lup Prohlášení nezávislosti provází veselý fakt, že kradou "zlí" i "hodní", byť ti první silou a ze zištných důvodů, druzí mozkem a s cílem ušlechtilým. Potěší pár pěkných akcí a nálada pohádky, zato stavbu příběhu - hledání návodu k hledání klíče k hledání další stopy k pokladu - by uživil spíše seriál. A vznešené řeči o odkazu umění nemají v dobrodružné oddechovce co dělat, i když se tváří jako "opáčko" z dějepisu pro školáky.
