RECENZE: Ian Gillan vzkřísil rokenrol. A docela se mu to daří

V případě muže, jehož máme zažitého coby hlas burácivých Deep Purple, to může působit trochu zvláštně, ale je to tak. Ian Gillan vydává desku starých rokenrolů. Album Raving with Ian Gillan & the Javelins je už dokonce druhé v pořadí... tedy ve skutečnosti ne. Pojďme se na to podívat.

Javelins jsou Gillanova původní kapela ze 60. let a produkt jeho mladického pobláznění Elvisem Presleym. Hráli právě populární předělávky jako asi většina vrstevníků. Rozešli se ve čtyřiašedesátém, kytarista Gordon Fairminer se například přidal k hudebníkům, kteří později utvořili kapelu Sweet.

Raving with Ian Gillan & the Javelins

60 %

Autor: Ian Gillan & the Javelins

Gillanovu následnou hudební kariéru asi netřeba rozebírat. Nicméně v roce 1994 se s původní sestavou Javelins znovu setkal, aby natočili velmi pozdní debut nazvaný Sole Agency and Representation. Další reunion přišel loni s podobně laděnou nahrávkou pojmenovanou prostě Ian Gillan & the Javelins.

A nynější vydání přináší reedici desky z poloviny 90. let. Proč vychází pod jiným jménem, je těžko říct, snad jen aby se ujednotila s loňským albem a Gillanovo jméno se dostalo do titulu.

V onom roce 1994 se nahrávka svezla na první větší vlně retra, která přinesla třeba mamutí projekt Anthology od Beatles a dává se do souvislostí s masivním přechodem na cédéčka, kdy si fanoušci pořizovali zásadní alba v novém formátu.

Proti loňské desce působí trochu úsměvně. Zvukově je prostě poplatná době vzniku. Příliš dřevní pro audiofily, na druhou stranu moc uhlazená pro milovníky pravých oldies.

Je pozoruhodné slyšet frontmana Deep Purple zpívat skladby, jako jsou Too Much Monkey Business od Chucka Berryho, hit Love Potion No. 9 proslavený hlavně skupinou The Searchers nebo You Really Got a Hold on Me od Smokeyho Robinsona. Byť aranže poslední zmíněné písně se podobají spíše nahrávce Beatles než americkému originálu. Mimochodem celkem pět skladeb z obou Gillanových zmíněných desek vyšlo také na některém z alb Beatles, což je jen další z důkazů, jaký vliv čtyřhlavé monstrum mělo a kolik výborné cizí hudby by bez jejich péče a nadšenectví možná zapadlo.

Skvělá a takřka do poslední noty přesně zahraná je Let’s Dance, správný starý feeling se line i z Roll over Beethoven, ačkoli přičinlivé kytarové sólo na Berryho prostě nemá.

Raving with Ian Gillan & the Javelins není nahrávka, která by přinášela cokoli převratného nebo objevného. Oproti své až příliš moderně pojaté následovnici je to však pěkná ukázka toho, jak se dá důstojně vrátit k vlastním hudebním kořenům. A to se cení.