Dokonce volí podobnou výchozí situaci – parta kamarádů ztratí práci a zkusí společně podnikat.
Mezi oběma filmy je jediný rozdíl, jenže dost zásadní: Sluneční stát nemá ten jeden velký ústřední nápad, jedinečný tmelící klíč, jakým byl v případě Do naha! groteskní pokus tatíků vydělávat pánským striptýzem.
A nemá ani sólového hrdinu s vyhraněným snem jako jiná slavná britská " sociálka" – Billy Elliot, v níž s předurčeností prostředí bojoval výjimečně nadaný tanečník.
Sluneční stát se chlubí charakteristikou "film bez přívlastku", což v české tvorbě hemžící se (tragi)komediemi s přídomky hořká, mrazivá, bláznivá, černá či rodinná zní velmi příjemně, zároveň si však dopřává podtitul Hrdinové dělnické třídy.
Jako by tvůrci přece jen pocítili nutnost připojit smutně ironickou vysvětlivku k průvodci po osudech ostravských mušketýrů. Oč tu jde? Čtveřice kamarádů, kteří si navzájem ovazují rány z neradostných vyhlídek a rozklížených partnerských vztahů, časem zjistí, že heslo Jeden za všechny, všichni za jednoho! se haleká snáze, je-li královský žold jistý. Když vyschne, i chléb přátelství se láme...
Herecky vyrovnaná sestava představuje čitelně zvolený vzorek: typ věcný čili Igor Bareš, typ rodinný neboli Oldřich Navrátil, typ namlouvací alias Luboš Kostelný a typ problémový v podání Ivana Martinky – asi vůbec nejzajímavější, neboť v jeho vzdorné nepřizpůsobivosti je gesto " posledních pravých chlapů", kterým kromě rádobyhrdosti nezbývá už vůbec nic.
Film však žádného z nich nestaví do popředí, nelíčí drama, nýbrž situační a vztahový živočichopis jisté komunity, dokreslovaný sbírkou obehraných, ač stále vděčných rekvizit. Jakkoli je Šulík umí prodat, film by se klidně obešel bez kývacích pejsků a podobných předmětů, určených jen k dojímání či pobavení domáckým vkusem hrdinů. A také bez očazených, zrezivělých, zpustlých zákoutí černé Ostravy, neboť tu daleko nenuceněji postihuje věrný jazyk regionu, kde se třeba dávným pojmem " propaganda" míní dnešní reklama.
Úzkostlivost, s níž se Šulík snaží docílit " obyčejnosti" všech postav, je obdivuhodná, zároveň však odhání vůni neobyčejnosti v ději či situacích. Film tak tvoří sled výjevů o podnikatelích z leknutí, mozaika, z níž utkví výrok Kvalitní sex – jediná radost chudých, drobné rodinné svátky, jako je první přijímání, Barešova jemná hra na Elvise Presleyho, honičky za zlodějem v taxíku či s celým " trestním komandem", Anna Šišková na erotické lince, Petra Špalková v keltském úboru...
Kdyby měl každý zdejší film ambice a řemeslo Slunečního státu, mohli bychom si blahopřát. Nicméně dokonalý není. Bolest mužů zbavených sebevědomí, řečeno s písní Pavla Dobeše, se z úhelného tématu změní v tříšť pohledů do kuchyní a ložnic a místo pointy přijde mušketýrské smíření i loučení. Snímek Do naha! měl navíc zdánlivé maličkosti: nápad, začátek, prostředek a konec.