Pohříchu ojedinělou výjimku představuje Argo. Zahraniční monografie z jeho produkce netrpí zmíněným neduhem, navíc jsou vybírány uvážlivě a systematicky. Má to ovšem i svůj rub - knihy vycházejí oproti původně ohlášeným termínům s několikaletým zpožděním. Tento osud potkal i trilogii Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století) od německého historika Richarda van Dülmena (nar. 1937). Konečně se objevil její dávno plánovaný první díl nazvaný Dům a jeho lidé. Čtenář zde dostává dílo, jehož autor se právem řadí k žijícím legendám světového dějepisectví. Je jedním ze zakladatelů a průkopníků historické antropologie a dějin každodennosti, ale zejména autorem pozoruhodných monografií.
Ty se zpravidla vyznačují překvapivou originalitou ve formulování otázek a nahlížením na tisíckrát probádané problémy z dosud netušených úhlů.
V první části své raně novověké trilogie zúročil van Dülmen mnohá zjištění, k nimž dospěl již dříve v rámci úžeji vymezených prací (týkaly se mj. lidové kultury, lidové zbožnosti, manželství, soudní praxe a trestních rituálů, ale také třeba vražd novorozenců narozených svobodným matkám). Jednotícím motivem se autorovi při jeho souhrnném pohledu na raně novověkou každodennost stal dům jakožto základní organizační jednotka společenského života. Van Dülmen zdůrazňuje, že rodina jako společenství lidí propojených příbuzenskými vazbami se zřetelněji vyhraňuje až na samém konci 18. století. V předchozím období tak její institucionální funkci plní právě dům; teprve příslušnost k němu tvoří z člověka plnoprávného člena společnosti.
Takto vymezené společenství sestává nejen z pána domu a jeho rodiny, ale též ze všech osob, které s ním žijí pod jednou střechou - od případných nemanželských dětí, vzdálenějších příbuzných, podruhů a výměnkářů až po čeleď. Při rozkrývání různorodého organismu domu historik položil důraz na individuální životní cyklus jednotlivce. Sleduje běh života od narození přes dětství a mládí až k uzavření sňatku, detailně se zabývá institucí manželství a rolí sexuality, věnuje však pozornost i vnímání stáří, umírání a následným pohřebním rituálům. Autor se přitom nesnaží vytvářet modelové příklady jakéhosi ideálního, "zprůměrovaného" člověka - ale naopak si vypomáhá četnými citacemi z pramenů, ilustrujícími konkrétní osudy raně novověkých lidí.
Van Dülmenův přístup k tématu nezapře inspiraci díly Maxe Webra, Norberta Eliase či Michela Foucaulta. Řada historiků sice ostře nesouhlasí s jeho velmi širokým chápáním pojmu kultura, mnozí kolegové mu zase vyčítají nedostatečný důraz na roli raně novověkých elit. Přesto lze jen souhlasit se slovy van Dülmenova žáka, historika Pavla Himla, který napsal k dílu svého učitele epilog.
S trochou nadsázky bychom mohli říci, že van Dülmen nehledá člověka v dějinách, ale dějiny v člověku, konstatuje mimo jiné Himl. I díky jeho hluboce zasvěcené závěrečné stati se van Dülmenova kniha jistě zařadí po bok nejvýznamnějších monografií zahraničních historiků, přeložených zde v minulých letech. Lze jen doufat, že se zbývající díly trilogie objeví dříve než za několik let.
Richard van Dülmen: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. - 18. století). Díl 1: Dům a jeho lidé. Přeložil Martin Všetíček, doslov Pavel Himl. Argo, Praha 1999, 340 stran, náklad 2 000 výtisků, cena 298 korun.
Ty se zpravidla vyznačují překvapivou originalitou ve formulování otázek a nahlížením na tisíckrát probádané problémy z dosud netušených úhlů.
V první části své raně novověké trilogie zúročil van Dülmen mnohá zjištění, k nimž dospěl již dříve v rámci úžeji vymezených prací (týkaly se mj. lidové kultury, lidové zbožnosti, manželství, soudní praxe a trestních rituálů, ale také třeba vražd novorozenců narozených svobodným matkám). Jednotícím motivem se autorovi při jeho souhrnném pohledu na raně novověkou každodennost stal dům jakožto základní organizační jednotka společenského života. Van Dülmen zdůrazňuje, že rodina jako společenství lidí propojených příbuzenskými vazbami se zřetelněji vyhraňuje až na samém konci 18. století. V předchozím období tak její institucionální funkci plní právě dům; teprve příslušnost k němu tvoří z člověka plnoprávného člena společnosti.
Takto vymezené společenství sestává nejen z pána domu a jeho rodiny, ale též ze všech osob, které s ním žijí pod jednou střechou - od případných nemanželských dětí, vzdálenějších příbuzných, podruhů a výměnkářů až po čeleď. Při rozkrývání různorodého organismu domu historik položil důraz na individuální životní cyklus jednotlivce. Sleduje běh života od narození přes dětství a mládí až k uzavření sňatku, detailně se zabývá institucí manželství a rolí sexuality, věnuje však pozornost i vnímání stáří, umírání a následným pohřebním rituálům. Autor se přitom nesnaží vytvářet modelové příklady jakéhosi ideálního, "zprůměrovaného" člověka - ale naopak si vypomáhá četnými citacemi z pramenů, ilustrujícími konkrétní osudy raně novověkých lidí.
Van Dülmenův přístup k tématu nezapře inspiraci díly Maxe Webra, Norberta Eliase či Michela Foucaulta. Řada historiků sice ostře nesouhlasí s jeho velmi širokým chápáním pojmu kultura, mnozí kolegové mu zase vyčítají nedostatečný důraz na roli raně novověkých elit. Přesto lze jen souhlasit se slovy van Dülmenova žáka, historika Pavla Himla, který napsal k dílu svého učitele epilog.
S trochou nadsázky bychom mohli říci, že van Dülmen nehledá člověka v dějinách, ale dějiny v člověku, konstatuje mimo jiné Himl. I díky jeho hluboce zasvěcené závěrečné stati se van Dülmenova kniha jistě zařadí po bok nejvýznamnějších monografií zahraničních historiků, přeložených zde v minulých letech. Lze jen doufat, že se zbývající díly trilogie objeví dříve než za několik let.
Richard van Dülmen: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. - 18. století). Díl 1: Dům a jeho lidé. Přeložil Martin Všetíček, doslov Pavel Himl. Argo, Praha 1999, 340 stran, náklad 2 000 výtisků, cena 298 korun.
