Rafani už před třemi lety přestali používat text k vysvětlení svých projektů a spokojují se "jen" s tím, že je předkládají. Divák se s nimi musí spokojit taktéž. Odpadá tak možnost mylné interpretace. Protože není žádné dané zaznamenané vysvětlení, je možné interpretovat po svém, držet se jen toho, co vidím.
Francouzská zahrada
Fakt, že Rafani drží už několik let bobříka mlčení, není jen reklamní záležitostí, která je viditelnou odchylkou od přebujelých nesrozumitelných instalací, kolem nichž se vedou kunsthistorické řeči. Má mnohem hlubší smysl.
Ne, že by to byla jediná možná cesta prezentace umění, to zdaleka ne, ale má cenu proto, že zpochybňuje tradiční způsoby myšlení a mluvení o umění. A je to nakonec příjemná svoboda, nehledat v galerii informační panel a popisky, prostě proto, že víte, že tam nejsou.
Zatímco první patro klatovské výstavy je postavené sice jako labyrint, ale symetrický a racionální labyrint inspirovaný právě přísně geometrickou francouzskou zahradou, druhé patro je chaotičtější.
Do struktury nové výstavy jsou vsazená starší díla, videa, fotografie, dokumentace projektů a novými vztahy mezi sebou získávají i nový význam. Tři diaprojektory a šest dataprojektorů promítá záznamy ze starších akcí Rafanů nikoli na stěnu či plátno, ale na zídku, za níž je umístěný další promítací přístroj.
V mřížce tři krát tři kóje se tak odehrává devítinásobné promítání, v každé kóji je dokumentace jednoho roku rafanské tvorby, to je navíc v každé smyčce oddělené textem - nesrozumitelným, použitým skutečně jenom jako předěl.
Sám sobě objektem
Rafani v Klatovech navíc zopakovali svou akci s romskými dětmi, které nechali v den vernisáže posprejovat jednu ze stěn, podobně jako před pár lety na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Také natočili prostor galerie, jak vypadá ve dne a v noci bez instalace, a tyto záběry v galerii promítají. Zaplňují tak výstavní sál obrazem prázdného výstavního sálu, který se stává sám sobě objektem.
Výstava vrcholí nepřístupnou místností, na jejíž podlaze je namalovaný půdorys labyrintu z katedrály v Chartres. Tedy jeho část, neboť je přenesený v reálné velikosti. V čele labyrintu pak uprostřed řeky stojí nehybní Rafani.
Počet členů i témata, kterými se zabývají, se během deseti let existence Rafanů proměnily podobně jako jejich logo. Zatímco na začátku šlo o štěkajícího psa s nápisem v bílém kruhovém poli, po deseti letech zmizel pes, štěkot i nápis a zůstala jen bílá placka. To, co na ní není, může znepokojovat daleko víc než celé stádo zuřivých psů. A schopnost znepokojovat, znejisťovat a zpochybňovat samozřejmé je na umění tím nejcennějším.
