RECENZE: Radůza vyměnila akordeon za kapelu a více filozofuje

I když Radůza s vlastním kdysi zavedeným rukopisem nejrůznějšími způsoby experimentuje na všech posledních albech, teprve novinka Gaia asi bude pro početný okruh jejích fanoušků skutečným prubířským kamenem.

Radůza | foto: Alena Hrbková

Radůza: Gaia (obal alba)

Už třeba proto, že sólo na svůj kdysi ikonický akordeon hraje Radůza jen v jedné z dvanácti písní Tenhle svět není jen pro silný. Ta je jediným výrazným pojítkem mezi starou a novou Radůzou.

Prvky jejího rukopisu sice posluchač, jenž je má dlouholetým sledováním písničkářčiny tvorby pod kůží, pozná častěji, v textových i hudebních obratech, jsou ovšem dovedně ukryty. A hlavně přehlušeny tím, co je buď zcela nové, nebo oproti někdejším náznakům dostalo dříve nebývalý prostor.

Gaia

75 %

Radůza

vyd. Radůza Records 2014

Tím na první poslech nejpatrnějším je fakt, že album s jedinou zmíněnou výjimkou nahrála kapela, která už nějaký čas Radůzu doprovází na koncertech a kterou tvoří špičkoví a i v mnoha jiných projektech zaháčkovaní profesionálové, kytarista Josef Štěpánek, basista a houslista Jan Cidlinský a bubeník David Landštof.

Vtip je v tom, že písničky tentokrát vznikaly přímo pro kapelu, nejde tedy o doaranžování nástrojů k původně sólově postaveným skladbám. To se odráží na celé jejich stavbě, kde je sice občas dominantnější Radůzin klavír, v celkovém dojmu však jednoznačně vítězí velmi dobře znějící zvuk celé kapely.

Ten je vzdálen cinkavému folkrockování i šansonové šramlovitosti, spíše se blíží komornímu "artovému" písničkářství, rozmáchlosti umělců, sedících zároveň na popové i klasické židli. Zaslechneme i v Radůzině případě skutečně výjimečný ohlas kytarového indiepopu (Poslední cestující) a jako na většině jejích alb nechybí jedna krystalicky čistá balada.

Jde o jednu z nejkrásnějších písní alba Ptáče, ve které Radůza omezuje na minimum všechny metaforické obraty a jazykovou nadýchanost ve prospěch jednoduchých a tím působivějších sdělení typu: "Miluj mě, vždyť nevíš, lásko / jak dlouho ještě budem žít."

Radůza víc než kdy jindy traktuje své filozofické názory, mimo jiné na konečnost života a věčnost věcí, které jej přesahují, a bere na sebe roli starořecké bohyně Země Gaii, podle které se album jmenuje.

Myšlenková, hudební a jazyková opulentnost je ovšem dvojsečná zbraň. Stejně jako lukem, který třímá písničkářka na fotografiích k albu bojovně v ruce, lze zajistit potravu pro dítě i zabít souseda, také široké množství možností může vést i k jejich přehnanému využívání.

A to platí paradoxně hlavně pro úvod alba, písně Gaia, Nomádský strom a Tulák po hvězdách. Oč je pak silnější následující Skalák, který patří do ranku pro Radůzu typičtějších písní a který je původně napsaný pro film o českých protektorátních horolezcích Tenkrát v ráji.

A přijmeme-li Radůzin posun, ideálním příkladem nového směřování je třeba Babylónská věž s hostující Anetou Langerovou. Píseň sice až mysticky tajemná, ale hudebně zajímavá, zvláštně zpěvná a textově přehledná.