Svůj osobní útěk do divočiny nyní kvůli protipandemickým opatřením zažívá každý z nás. „Právě proto jsme po tématu sáhli,“ souhlasí režisérka. „Ukazuje se, že šumavští samotáři to už dávno vědí: jet na výkon nemůžeme do nekonečna, postrádáme čas na skutečně důležité věci, žijeme mrtvé vztahy, to, co zažíváme není zdaleka jen krizí zdravotnickou, ale především krizí duchovní. Žijeme tak nějak příliš mělce. Měli bychom nějak proměnit tuhle šanci a zpomalit a zaměřit se na to, co je opravdu podstatné,“ uvažuje.
Davidová prý inscenaci na základě Palánových knih chystala už dlouho, ovšem letošní pandemická situace mu dodala další rozměr. „Ukázalo se, že pod vlivem společného zážitku izolace to zdaleka nemusí být jen inscenace o podivínských samotářích, ale že nastalá situace přinesla spoustu otázek, které si v tom období kladl úplně každý. Z okraje přichází důležitá zpráva o naší civilizaci,“ popisuje režisérka. „Tito dobrovolní vyhnanci totiž svou snahou o soběstačnost a udržitelnost zpochybňují samotné základy naší existence v společenském systému,“ dodává Davidová.
Režisérka Anna Davidová
Text je kompilátem obou Palánových „poustevnických“ knih a také eseje Walden od filozofa Henryho Davida Thoreaua, který uskutečnil svůj pokus o osobní a společenskou reformu odchodem do lesů k jezeru Walden již před půlstoletím. „Jestliže Raději zešílet v divočině je označována za ‚novodobou bibli‘, pak Walden je podobně jako třeba Kerouacovo Na cestě kultovním počinem, který ovlivňuje další a další generace. Thoreau byl ekologem dávno před vznikem ekologie,“ uvažuje režisérka.
„Mohu snad prozradit, že v naší inscenaci se samotáři setkají a nabídnou jistou utopickou představu možné společnosti budoucnosti,“ naznačuje pak Davidová k divadelní adaptaci, kde diváci uvidí Dalibora Buše, Růženu Dvořákovou, Vladimíra Hausera či třeba Marka Pospíchala.
Novinka byla připravena už k 6. listopadu; tým okolo Davidové věří, že ji divákům předvede co nejdříve. „Streamování premiéry neplánujeme. Věříme, že živé umění je nenahraditelné a budeme tedy vyčkávat, až bude návštěva divadla možná a bezpečná. Už se ale nemůžeme dočkat, až celé to ‚šílenství‘, co nám při naší práci posedlo hlavy, pošleme dál.“
