Tak či onak, potom jsou tu projekty samy o sobě třebas zajímavé, jež se však navzájem překrývají a suplují, aniž se doplňují. Dokument Tomáše Škrdlanta Odmítání a přijetí přišel s užitečným nápadem znovu vyhledat hrdiny pět let starého pořadu - postižené děti, které jejich rodiče ponechali v ústavu. U vybrané čtveřice se osud vyvíjel už laskavěji, jedné dívce dokonce přinesl lásku na první pohled přes obrazovku; vyzrálí protagonisté mluvili věcně o čemkoli včetně sexu. Filmařsky tradiční, ale obsahem působivý dokument má jen malou vadu, za niž jeho aktéři ani tvůrci nemohou: příští pondělí se vysílá obdobný dokument Lenky Cingrošové o (rovněž) čtyřech rodinách s postiženými dětmi Vítejte v jiné zemi. Ten už bude logicky v nevýhodě, hlavně však ČT riskuje přesycenost nabídky právě s těmito křehkými tématy.
Nedožité jubileum Ludvíka Aškenazyho připomněl nejprve televizní přepis Pravdivého příběhu Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Kdovíproč volba padla zrovna na dobové melodrama známé už z Kischovy povídky a její filmové verze. Nešť: adaptace to byla uměřená, ač nikterak novátorská, a herecky silná zejména díky triu Geislerová - Holubová - Šulcová. Jedinou (a skrytou kuriozitou) byl fakt, že ji režíroval Aškenazyho syn Jindřich Mann. S ním se divák setkal až v sobotu na ČT 2 v medailonu Spokojeně vypadající pyknik Ludvík Aškenazy.
Jakékoli informační propojení, byť i jen věcnou připomínkou, však v dokumentu chybělo. Mannův vstup zůstal odkázán na pár rodinných vzpomínek; ostatně na principu svědectví Aškenazyho pamětníků-souputníků postavil Pavel Linhart celý portrét, omezený navíc rozhlasovými motivy a kulisami, s nimiž je spjata část Aškenazyho tvorby. "Dozdobování" monologů knižními ilustracemi či názvy životních "kapitol" na páternosteru pak už nemohlo příliš změnit, naopak vyhlíželo jako manýra.
Aškenazy byl právem zmíněn i v následné literární revue 333. Pohříchu její průvodci vybrali ukázku z filmu Tam na konečné, který už prolnul i předchozím dokumentem. Přitom opět stačilo zeptat se ve vedlejší kanceláři. Jenže proč bloumat chodbami Kavčích hor? Radši ať bloudí divák.
Nedožité jubileum Ludvíka Aškenazyho připomněl nejprve televizní přepis Pravdivého příběhu Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Kdovíproč volba padla zrovna na dobové melodrama známé už z Kischovy povídky a její filmové verze. Nešť: adaptace to byla uměřená, ač nikterak novátorská, a herecky silná zejména díky triu Geislerová - Holubová - Šulcová. Jedinou (a skrytou kuriozitou) byl fakt, že ji režíroval Aškenazyho syn Jindřich Mann. S ním se divák setkal až v sobotu na ČT 2 v medailonu Spokojeně vypadající pyknik Ludvík Aškenazy.
Jakékoli informační propojení, byť i jen věcnou připomínkou, však v dokumentu chybělo. Mannův vstup zůstal odkázán na pár rodinných vzpomínek; ostatně na principu svědectví Aškenazyho pamětníků-souputníků postavil Pavel Linhart celý portrét, omezený navíc rozhlasovými motivy a kulisami, s nimiž je spjata část Aškenazyho tvorby. "Dozdobování" monologů knižními ilustracemi či názvy životních "kapitol" na páternosteru pak už nemohlo příliš změnit, naopak vyhlíželo jako manýra.
Aškenazy byl právem zmíněn i v následné literární revue 333. Pohříchu její průvodci vybrali ukázku z filmu Tam na konečné, který už prolnul i předchozím dokumentem. Přitom opět stačilo zeptat se ve vedlejší kanceláři. Jenže proč bloumat chodbami Kavčích hor? Radši ať bloudí divák.
