Z málo pochopitelných důvodů je tato kontinuita na obálce Červené krávy potlačena: na záložce je předchozí titul pouze zmíněn s formulací, že Sidon v něm vyložil "svůj duchovní vývoj", totéž je uvedeno v ediční poznámce, navíc se špatnou datací vydání. Kupodivu ani uvnitř Červené krávy Hvížďala necítí potřebu osvětlit motivaci takového kroku, byť je to v dlouhé řadě jeho knižních interview poprvé, co se k jedné osobnosti takto vrací.
Zkusme si odpovědět sami, proč ten návrat k Sidonovi. Lze se domnívat, že práce na knize Když umřít, tak v Jeruzalémě byla pro Hvížďalu zážitkem, jenž mu otevřel nové dimenze poznání a on cítil vnitřní nutnost pokračovat v dialogu s rabínem.
Napovídá tomu další studium židovské tematiky, projevované jednak při pokládání otázek v Červené krávě, jednak v jiných autorových textech. Kromě toho má Sidon pro Hvížďalu zřejmě osobní a intelektuální přitažlivost díky své názorové vyhraněnosti a formulační pregnantnosti kupříkladu ve věcech soužití různých kultur a tradic a v názorech na to, jak jsou v současném světě rozdány karty a jaké se rýsují civilizační perspektivy.
V neposlední řadě pak se, myslím si, šedesátník Hvížďala pozvolna počíná připravovat na svůj životní epilog a u duchovně položeného vrstevníka Sidona hledá odpovědi na poslední věci člověka, chce čerpat z pramene moudrosti, získat nadhled i útěchu - byť ta útěcha je ze strany rabína chvílemi velmi věcná ("A smrt je zlo?" ptá se publicista. "Je," odpoví mu rabín.).
Jestliže předešlá kniha se Sidonem byla souvislým tokem otázek a odpovědí, letošní svazek tvoří devět víceméně samostatných rozhovorů. Některé z nich Hvížďala předtím již publikoval v tisku a jeden - O pomalosti myšlení - nadbytečně zařadil do jiné své knihy, souběžně s Červenou krávou vydaných Rozhovorů na přelomu tisíciletí (opět pod hlavičkami Dokořán a Máj).
Tituly Když umřít, tak v Jeruzalémě a Červená kráva se menším dílem překrývají, větším doplňují; druhý z nich lze číst samostatně, ale se znalostí prvního mu lze porozumět lépe. "Jeruzalém" lze označit za úvod do rabínovy osobnosti a židovské problematiky - Sidon v něm přibližoval svoji životní dráhu, například spisovatelskou a scenáristickou etapu, a zasvěcoval do základních reálií židovského učení a života obce v Praze.
"Kráva" je víceméně upřesněním, dobarvením a několikrát i prohloubením základních fakt a postojů. Nadto - a ve svých nejlepších momentech především! - je jejich říznou aplikací na nové situace: na některé znepokojivé tendence v polistopadové české společnosti či na události, které v USA a ve světě nastaly 11. září 2001 a bezprostředně poté.
Červená kráva je důkazem, že Karol Sidon neztrácí schopnost nasadit svoji kůži, že neutíká do pohodlných relativizací, že je - možná čím dál zřetelněji - někým, vůči komu se lze vymezit a tak pochopit hlavně sám sebe, své názorové i lidské pozice. ("A teroristy, kteří své konflikty vyvážejí k nám, bych nemilosrdně střílel," říká například.)
Tím spíš nerozumím poslední, podivuhodně rozmělňující kapitole Červené krávy, rozhovoru O humoru. V něm si publicista s rabínem vyměňují židovské anekdoty a Sidon je komentuje, někdy s doslovností téměř směšnou. Samozřejmě že bylo těžší najít závěrečnou tečku než před pěti lety, kdy Sidon řekl, že když už umřít, tak v Jeruzalémě.
Možná se Červená kráva měla v konci k rabínově osobní perspektivě vrátit; Hvížďala jej mohl nutit, aby se vyslovil, v jaké fázi je jeho zdejší angažmá. Vždyť pražským rabínem byl Karol Sidon jmenován v roce 1992, a když na to místo nastupoval, plánoval, že tu bude deset let a pak odjede do Izraele...
Zkusme si odpovědět sami, proč ten návrat k Sidonovi. Lze se domnívat, že práce na knize Když umřít, tak v Jeruzalémě byla pro Hvížďalu zážitkem, jenž mu otevřel nové dimenze poznání a on cítil vnitřní nutnost pokračovat v dialogu s rabínem.
Napovídá tomu další studium židovské tematiky, projevované jednak při pokládání otázek v Červené krávě, jednak v jiných autorových textech. Kromě toho má Sidon pro Hvížďalu zřejmě osobní a intelektuální přitažlivost díky své názorové vyhraněnosti a formulační pregnantnosti kupříkladu ve věcech soužití různých kultur a tradic a v názorech na to, jak jsou v současném světě rozdány karty a jaké se rýsují civilizační perspektivy.
|
Červená kráva |
|
Karol Efraim Sidon: Červená kráva. Rozhovory s Karlem Hvížďalou. Fotografie z rodinného archivu Karla Sidona a Jan Malý ml. Vydaly Dokořán a Jaroslava Jiskrová - Máj, Praha 2002, 144 stran + 8 stran fotografické přílohy, náklad neuveden, cena 160 korun. |
Jestliže předešlá kniha se Sidonem byla souvislým tokem otázek a odpovědí, letošní svazek tvoří devět víceméně samostatných rozhovorů. Některé z nich Hvížďala předtím již publikoval v tisku a jeden - O pomalosti myšlení - nadbytečně zařadil do jiné své knihy, souběžně s Červenou krávou vydaných Rozhovorů na přelomu tisíciletí (opět pod hlavičkami Dokořán a Máj).
Tituly Když umřít, tak v Jeruzalémě a Červená kráva se menším dílem překrývají, větším doplňují; druhý z nich lze číst samostatně, ale se znalostí prvního mu lze porozumět lépe. "Jeruzalém" lze označit za úvod do rabínovy osobnosti a židovské problematiky - Sidon v něm přibližoval svoji životní dráhu, například spisovatelskou a scenáristickou etapu, a zasvěcoval do základních reálií židovského učení a života obce v Praze.
"Kráva" je víceméně upřesněním, dobarvením a několikrát i prohloubením základních fakt a postojů. Nadto - a ve svých nejlepších momentech především! - je jejich říznou aplikací na nové situace: na některé znepokojivé tendence v polistopadové české společnosti či na události, které v USA a ve světě nastaly 11. září 2001 a bezprostředně poté.
Červená kráva je důkazem, že Karol Sidon neztrácí schopnost nasadit svoji kůži, že neutíká do pohodlných relativizací, že je - možná čím dál zřetelněji - někým, vůči komu se lze vymezit a tak pochopit hlavně sám sebe, své názorové i lidské pozice. ("A teroristy, kteří své konflikty vyvážejí k nám, bych nemilosrdně střílel," říká například.)
Tím spíš nerozumím poslední, podivuhodně rozmělňující kapitole Červené krávy, rozhovoru O humoru. V něm si publicista s rabínem vyměňují židovské anekdoty a Sidon je komentuje, někdy s doslovností téměř směšnou. Samozřejmě že bylo těžší najít závěrečnou tečku než před pěti lety, kdy Sidon řekl, že když už umřít, tak v Jeruzalémě.
Možná se Červená kráva měla v konci k rabínově osobní perspektivě vrátit; Hvížďala jej mohl nutit, aby se vyslovil, v jaké fázi je jeho zdejší angažmá. Vždyť pražským rabínem byl Karol Sidon jmenován v roce 1992, a když na to místo nastupoval, plánoval, že tu bude deset let a pak odjede do Izraele...
 Rabín Sidon v zajetí počítačů, v redakci iDNES 12. dubna 2000. |
 Rabín Sidon v zajetí počítačů, v redakci iDNES 12. dubna 2000. |
 Rabín Sidon v zajetí počítačů, v redakci iDNES 12. dubna 2000. |
