Skotský dramatik David Greig (1969) zvolil modelovou situaci: čtyřicátník Keith byl zachránci nalezen v horách v bezvědomí a dopraven do jednoho pyrenejského hotelu – a zde úřednice Ann zkouší zjistit jeho identitu, neboť muž si nic nepamatuje.
Tedy: zdánlivě… Greig rozvádí Keithovo nabývání nového vědomí v hořkou komedií citů, v níž tušíme emoční nerv současných dní, ale hře neschází kontakt s lidskými tématy jako láska, egoismus, stárnutí.
Režisér Jiří Ornest pokorně naslouchá Greigově textu, který i sám přeložil, a poskytuje prostor pro nuancované herectví. Scéna je omezená na otočnou terasu hotelu, která se tu stává jevištěm života.
V pozadí ironicky svítí neonem načrtnuté kontury pyrenejských štítů. Funkčním zádrhelem scény je zábradlí terasy, které v některých případech přetíná oči herců.
Ornest herecké kvarteto, na němž Pyreneje stojí, pěkně vyladil. Igor Chmela coby Keith rozmnožil dnes již plejádu výrazných rolí, které na Zábradlí vytvořil.
Jeho divadelní herectví tkví ve schopnosti uvěřitelné proměny figury zprvu sympatické a trochu též sošné v postavu zmítanou běsy a někdy i svini.
Rovněž Adéla Kubačáková vystihla v úřednici Ann několik souběžných bytostí včetně jejich proměn fyzických.
Jiný druh víceznačnosti se nachází v postavě Hoteliéra, který svoji neuchopitelnost naopak otevřeně přiznává – pokaždé o sobě říká cosi jiného. Josef Polášek drží jemnou distanci, hraje s pružnou strnulostí.
Natálie Drabiščáková energicky "valí" part Vivienne, sokyně Ann, který je z kvarteta nejpřímočařejší – sice ví, co chce, ale beztak to nemá.
Sylvie Krobová coby Evelína musí být holkou pro všechno: tu zaduje na tahací harmoniku, zazpívá, beze slov se vyskytne na terase a tak dál. Slouží dobře.
Pyreneje patří do linie současné světové i české dramatiky, kterou Zábradlí soustavně buduje. Neběží o inscenaci přelomovou, je to spolehlivý kus do nabídky. O takovém se říká: Dá se vidět.
David Greig: Pyreneje
Divadlo Na zábradlí, Praha. Překlad a režie Jiří Ornest, délka 130 minut.
Hodnocení MF DNES: 60 %
