Existuje „best of“ Wingspan z éry kapely Wings i album All The Best! z konce osmdesátých let. Jak se zrodil nápad na kompilaci Pure McCartney?
Jedna dívka z mojí newyorské kanceláře mi říkala, že poslouchala pár mých skladeb v autě a že by bylo skvělé vydat je nějak uceleně. Líbilo se mi to a nechal jsem ji udělat pár návrhů. Z toho jsme udělali výběr mých písní, které si třeba běžně nepouštíte, ale mohly by být dobré právě pro dlouhou cestu autem, do vany nebo tak něco. Prostě hudba do pozadí, která, doufejme, může fungovat i v popředí.
Bylo těžké písně vybírat, respektive rozhodnout se, které nezařadit?
Vždycky je to těžké, protože těch písní je tolik. Ale nechal jsem to na té kolegyni, aby mi vysvětlila, proč by zrovna tu kterou skladbu chtěla poslouchat v autě. Čímž se mi to usnadnilo.
A vy jste příznivec takových playlistů do auta?
Jasně. Znamená to, že nemusíte pořád přepínat stanice.
Jaké to je ponořit se do katalogu vlastních skladeb? Hledáte tam i inspiraci k živému hraní?
Ano, i k tomu je to dobré. Uslyšíte něco po letech a říkáte si – to není špatné, to bychom mohli dát naživo. Teď na turné hrajeme Love Me Do, na kterou jsme přišli právě tak. Rozpomínal jsem se na to první nahrávání a skončilo to zařazením do playlistu. Nicméně obecně je fajn slyšet své staré nahrávky. Jakmile je dodělám, tak je normálně odložím a znova neposlouchám roky. Nebo taky nikdy. Soustředím se na to, co teprve vznikne.
Ten výběr sedmašedesáti písní je dost rozmanitý, ale přesto jej pojí jakýsi mccartneyovský rukopis. Uvědomujete si, že jsou vaše písně takhle rozpoznatelné?
Tomu se nevyhnete. Když jsme začínali, napodoboval jsem Elvise, ale pořád to byl Paul McCartney snažící se znít jako Elvis, ne Elvis sám. Říkám i mladým muzikantům, že vůbec není od věci někoho napodobovat, protože pokud nejste skutečný imitátor, nikdy to nebude stejné. Dělám to taky. Moje rockové věci jsou inspirované Little Richardem, ale nakonec to nezní jako on. Nejsem totiž tak dobrý.
Když píšete písničku, poznáte, že to bude hit?
Někdy ano, někdy ne. Zafungovalo to třeba s My Valentine, kterou jsem psal pro svou ženu Nancy. Ale třeba Get Back jsem neodhadl. Říkal jsem si, že je to fajn, ale nic víc. Když se z ní stal hit, tak jsem tomu nemohl uvěřit. Pamatuju si, že Twiggy z ní úplně šílela – Ta je skvělá! Miluju ji! Tak fajn, řekl jsem si, ono to funguje. Ale někdy to prostě předem nepoznáte.
Máte při tvorbě nějaké rituály?
Ani ne. Normálně desetkrát oběhnu blok, dám si horkou koupel, pak se ponořím do vany plné ledu a nakonec vypiju rychle po sobě tři kafe – ale to přece není žádný rituál! Ne, dělám si legraci, jen si sednu s kytarou nebo k piánu a začnu. Po horké koupeli, samozřejmě!
