Uzavřený Američan, jenž má na internetu stále tutéž fotku, se důsledně straní veřejných vystoupení a nerad mluví o sobě i o své literatuře – mnohem ochotněji se prý rozpovídá o mohavských chřestýších. A knihy má plné krve.
Brutální příběhy
I když se ve Spojených státech na každý jeho titul čeká s napětím, čeští čtenáři ho zatím moc neobjevili. Dva romány Všichni krásní koně a Hranice, které tu v devadesátých letech vyšly ve výborném překladu Tomáše Hrácha, nezaslouženě skončily neslavně, ba téměř jako propadáky.
Možná však autorův osud v Česku vylepší prestižní Pulitzerova cena, kterou získal v pondělí. Anebo také filmová adaptace McCarthyho předposlední knížky Tahle země není pro starý, po které přirozeně sáhli bratři Coenové. Recenzi této knížky přinese MF DNES v sobotním vydání.
Ale zůstaňme u McCarthyho oceněné novinky Cesta, o níž časopis Time napsal, že neštěstí ještě nikdy nepůsobilo tak fyzicky i duševně skutečně. Recenze na knížku jsou přímo extatické: bývá charakterizována jako mistrovské dílo, které je rozkošné a zároveň smutné, logické vyvrcholení McCarthyho více než čtyřicetileté tvorby. Cormac vypráví postapokalyptický příběh o cestě otce a syna zdevastovanou Amerikou, kde nebe je černé a černý je i padající sníh. Dva přeživší se mohou spolehnout jen sami na sebe – na svou houževnatost a lásku.
McCarthy píše kruté, brutální prózy, kde smrt přichází jakoby mimochodem, jednou větou. Mají podobné kulisy, rozlehlé oblasti na západ od řeky Mississippi až po mexické hranice – mrtvý prostor s nesnesitelným horkem i zimou, kde dny ubíhají jako roky a občas někomu "rupne v bedně". McCarthy hrůzné scény a tragédie ve svých knihách ponechává bez jakéhokoli komentáře, hodnocení – aniž by naznačil, co si o nich vlastně myslí. V jednom z mála rozhovorů, které poskytl, uvedl, že si na lidech, zvířatech i krajině cení divokosti.
Ve vlastním rytmu
V minulosti prý často podnikal výpravy podobné těm románovým: žil po motelech a křižoval pouštní oblasti jako osamělý nomád. Měnil místa, takže média nevěděla, kde právě je. Což vedlo ke vzniku mnohých legend – časopis Esquire třeba přinesl zvěst, že žije pod ropnou těžní věží.
Vlastně to nebylo tak daleko od pravdy – podle svědectví svého kolegy prý McCarthy nežije v chvatu, ale v absolutním souznění s vlastním rytmem, s úplnou jistotou o svých schopnostech.
Novináři Richardu B. Woodwardovi se podařilo s McCarthym počátkem 90. let mluvit a z rozhovoru pro list The New York Times vznikl pozoruhodný materiál, v němž spisovatel například tvrdí:
"Neexistuje nic takového jako život bez krveprolití. Názor, že lidstvo se může nějak zdokonalit, že každý by mohl žít v harmonii, považuji za skutečně nebezpečný. Ti, které podobná myšlenka postihne, jsou první, kteří ztratí svou duši, svou svobodu. Dychtění po tom vás zotročí a vyprázdní váš život." Což je zcela v duchu jeho románů.
