Jako první žijící autorka pronikla na scénu prestižní Comédie Française, ale skoro náhodou: ředitel hledal současné drama a její hru zaslechl v rozhlase.
V češtině NDiaye vyšla jediná kniha Čarodějnice, příběh z francouzského předměstí. Čarodějnicí je matka dvou dětí Lucie, žena nikoli všemocná, ale bezmocná, a to i se svými magickými schopnostmi.
Čím to, že píšete tak bolestné příběhy?
Čarodějnice vznikla před třinácti lety, to je minulost. Teď píšu jiné příběhy: ne snad úplně veselé, ale méně temné, s docela šťastnými konci, které jsem dřív odmítala. Když je člověk mladý a nemá tolik zkušeností se životem ani se světem, pesimismus přichází přirozeně. Je mnohem snazší být smutný.
Když zůstaneme v minulosti - nenahrávala těm vašim nešťastným příběhům i doba? Triumfují tam draví a bezohlední...
Tak jsem to vnímala. Ale i když je život leckdy těžký, snažím se zaměřit na to dobré. Neměli bychom ho popisovat ještě smutněji, protože pak by to bylo beznadějné.
Přeháníte ve svých knížkách?
Ano a vědomě, vycházím z poměrně banálních, triviálních situací. Mé postavy nejsou umělci ani intelektuálové, jen prostí lidé. I proto většina knížek, které jsem napsala, ze skutečnosti nakonec utíká do neskutečného světa. Z obyčejného materiálu se snažím tvořit něco neobyčejného, zvláštního, kouzelného. Snad je to tím, že chci ukázat, že i nejvšednější skutečnost může být překvapivá, že bychom si neměli být úplně jisti světem, ve kterém žijeme. Zároveň je to určitý estetický princip, který mi vyhovuje – nechtěla bych na třech stovkách stránek popisovat každodennost, to by byla nuda.
S neskutečnem souvisí i jistá "podivnost" vaší literatury. Přitahují vás podivné děje, anebo děsí?
Podivnost mě přitahuje, mám ji ráda, odmala jsem četla podivné povídky. Naopak mě děsí realita.
Takže se z těch denních rituálů a stereotypů můžeme vymanit magií?
Nemyslím, že bychom se měli od něčeho osvobodit pomocí kouzel. Já na kouzla nevěřím a rozhodně nemá smysl v životě někam unikat. Je to pro mě jen stylistický prostředek. Ženy z mé Čarodějnice by s kouzly či bez nich nebyly horší nebo lepší. Kouzla nemění nic na tom, jací jsme.
Ženy ve vašich příbězích jsou často buď chladnými manipulátorkami, nebo těmi, jež se nechávají ovlivňovat, ve vleku těch silnějších. Fascinuje vás nějak síla a slabost?
Ano, to je pravda. Ale více mě přitahuje ta síla.
A vy se cítíte slabá, nebo silná?
To nevím. Ženy v Čarodějnici jsou spíše tvrdé než silné. Síla, která mě zajímá, je schopnost rozlišovat nuance, vidět svět otevřeněji. Ne se jen domnívat, že je ovládán cynismem a penězi, nahlížet ho s pesimismem. Teď se možná cítím silnější než před těmi deseti, patnácti či dvaceti lety.
Své vzpomínky na dětství jste nazvala kyselé. Byly kyselé jako ten název?
Ty vzpomínky jsou spíše kladné, prožívala jsem klidný život, jakoby pod ochranou, cítila se v bezpečí. Prožívala jsem dětství po událostech konce šedesátých let. Bylo to období pro děti velice šťastné, tehdy byla doba svobodnější a rodiče se tolik nestrachovali kvůli nehodám. Dá se říci, že moji rodiče byli docela "cool".
Vaše matka vám však zatajila identitu otce. To vám nevadilo?
Nic jsem jí nevyčítala, protože to nebyla její chyba. Rodiče se rozešli, vyrůstala jsem s matkou a zkrátka jsem nemohla poznat kulturu, v níž žil můj otec. Je to škoda, ale nic s tím nenadělám.
Ve vašich vzpomínkách postava otce považuje literaturu za slabost. Je to slabost?
Vůbec ne. Psát není snadné a v životě lze dělat mnohem jednodušší a příjemnější věci. K psaní potřebujete obrovskou sílu – abyste nepřestala.
Co je nejtěžší?
Disciplína, přinutit se pracovat i ve chvílích, kdy pracovat nechcete. Potom už to jde samo.
