Na literární dráhu se McEwan vydal v jedenadvaceti, kdy byl přijat na Východoanglickou univerzitu.
Britská próza té doby připadala McEwanovi nudná - nesnášel beletrii psanou jako společenský dokument a nezajímaly ho nuance třídního systému.
Četl sice Anguse Wilsona, Kingsleyho Amise a Johna Waina, ovšem světu střední třídy, který popisovali, nerozuměl; a nechápal ani problémy a dilemata pracujících, jak je líčili David Storey či Alan Sillitoe.
Psát jako blázen, s romantickým nadšením, začal pod vlivem současných amerických autorů, na nichž obdivoval zejména svobodu jazyka (Updike, Roth, Bellow, Burroughs či Mailer).
A doslova jako zjevení na něj zapůsobil Franz Kafka. Oproti každodennímu životu, odstínům šedi v nábytku, v oblékání a přízvuku McEwan postavil, jak sám kdysi řekl, jasné barvy a něco trochu divošského. Ano, chtěl šokovat.
Nemálo kritiků si již u debutu, jímž se v roce 1975 stala sbírka povídek První láska, poslední pomazání, povšimlo, že McEwanovy postavy zůstávají na okraji společnosti, jsou mnohdy odcizené i samy sobě, trpí závažnými psychickými poruchami.
Jinak řečeno: představují jinakost. Někteří recenzenti dokonce usoudili, že takoví hrdinové jsou zbeletrizováním autorových pocitů vyčlenění a ignorance. Mladý Ian skutečně nevěděl, kam v britské hierarchii vlastně patří; oba jeho rodiče pocházeli z těžce pracujících chudých rodin a jemu samému se dostalo solidního vzdělání jen proto, že si otec zvolil kariéru armádního důstojníka.
Nicméně přesnější a věrohodnější téměř asi bude autorovo prohlášení, že povídky z prvotiny nejsou příliš biografické, nýbrž že se k jeho vlastní existenci vztahují jako sen.
To nejvýstižněji ilustruje lyrický text Poslední den léta. Pokud jde u debutanta McEwana o oblibu dětských a dospívajících vypravěčů, i zde se naskýtají přijatelná vysvětlení. Například: mladý spisovatel s výjimkou dětství a dospívání nedisponuje žádnou použitelnou zkušeností, a tudíž příběh zasvěcování do dospělosti je mu přirozeným tématem.
V dětské a pubertální mysli se konflikty a frustrace násobí, nabývají až fantastických nebo extrémních rozměrů, což je dobře " využitelné" pro budování sugestivních příběhů. V neposlední řadě je tu přímý vliv jiných autorů na mladého adepta spisovatelského řemesla.
Učenlivý čtenář
Otisky vzorů jsou patrné na nejednom místě svazku. V povídce Doma je doma se McEwan chtěl poklonit a zároveň vysmát Henrymu Millerovi - na rozdíl od Američanova Obratníku kozoroha tu mladý Brit nevykresluje vítězné sexuální tažení, nýbrž spíše hloupou, ubohou a bujně rozpustilou milostnou scénu ve stylu raných pokusů Alexe Portnoye, protagonisty Rothova proslulého románu.
Úvodní Prostorová geometrie jako by vypadla z dílny detektivních příběhů E. A. Poea, v nichž záhadné zmizení vyřeší čirá matematika. Zhruba doprostřed umístění Motýli zase za mnohé vděčí Vladimiru Nabokovovi: setkáváme se zde s mentálně nevyrovnaným a osamělým mladíkem, jenž zneužije a zabije děvčátko, a jelikož nasloucháme jeho zpovědi podané téměř poetickým způsobem, ten násilník v nás vzbuzuje soucit.
Závěrečné Převleky čerpají z novely Trumana Capoteho Jiné hlasy, jiné pokoje - osiřelý chlapec se ocitne u extravagantní příbuzné, střetává se s neznámým světem, probouzejí se v něm erotické touhy.
Někdy tu nevyzrálé bytosti používají překvapivě komplexní jazyk, jako holčička z novely Co všechno věděla Maisie Henryho Jamese (patrně ne náhodou se žena z Prostorové geometrie také jmenuje Maisie).
Měl na to
Kniha První láska, poslední pomazání, poctěná roku 1976 Cenou Somerseta Maughama, předjala - jak už dnes dobře víme - kudy se Ian McEwan bude spisovatelsky ubírat, v čem bude excelentní.
Už tady můžeme esteticky nasávat brilantně mlžné představy nevinnosti a zkaženosti. Již tady se potkáváme s až geniálním rozvinutím motivu her, které často ve skutečnosti nejsou hrami. A přítomna tu už je rovněž dimenze rituálu: v zárodečné podobě se objevuje především v posledních dvou povídkách - v První lásce, posledním pomazání a v Převlecích.
V titulním čísle svazku mladý pár zabije březí potkanici, ale pak je tu naznačen nákrok k nové etapě jejich života, jejich vztahu.
I v rámci této nepříliš rozsáhlé knihy, jejíž české vydání je sice graficky elegantní, avšak nevybavené jakýmkoliv doprovodným textem ať už na záložce, nebo ve formě doslovu, je zřejmý umělecký posun.
Posun od poněkud samoúčelných, třebaže skvěle zvládnutých řemeslných cvičení k próze, jež se sice skrytě, podivně a nečekaně, ale naléhavě dotýká etických otázek. Autor postupně upouští od uzavřeného světa fikce, od strhující, ovšem také omezující ich-formy a obrací se takzvaně k vnějšímu světu.
Je to prvotina nesmírně ambiciózní. Dílo sice ještě bez posledního pomazání, avšak s ohromným příslibem.
 Literatura (ilustrační foto) |
