Zjednodušeně se dá říci, že Clona stojí někde mezi Případy 1. oddělení a Cirkusem Bukowsky. Z prvního si bere kriminalistický tým, byť komornější, z druhého moderní, nervní typ snímání, temnější náladu a hlavně hrdinu, rozervaného sólistu.
Všechny kauzy se totiž točí kolem policejního kameramana v podání Kryštofa Hádka, který se nedostal na filmovou školu, pak ztratil otce, zradila ho dívka a kolegům buďto překáží, nebo pátrá na vlastní pěst. Nicméně nakonec právě on najde stopu.
Sázka na mimoslovní vyjadřování je sice sympatická, občas však obrazové hrátky, zejména ve spojení s klinickou hudbou, hraničí s manýrou. Hodně hrají stíny, šero, samota, odcizenost. Ale taky Taťjana Medvecká v roli hrdinovy matky, která stylizaci vrací na zem.
Místy vítězí umělecké ambice nad žánrem, ale i z jedné epizody lze vyčíst nosně napsaný charakter soukromého očka v profesní mašinérii, zručně budované napětí a podnětnou souhru napohled nesourodých tváří od Rosti Nováka po Davida Novotného. Malý závdavek: ve třetím dílu rozvlní svá poprsí tanečnice u tyče.
