Snímek Jamese Camerona má takřka nelidskou délku, ale i po skoro dvaceti letech od svého vzniku dokáže vzbudit emoce. Současné pompézní uvedení s doprovodem velkého orchestru, pěveckého sboru a keltských hudebníků je dokázalo ještě podtrhnout. I když to tak na začátku třeba nevypadalo.
Ne, že by muzikanti z královské filharmonie hráli špatně. Ale v konkurenci pohyblivých obrázků na obřím plátně nad svými hlavami se hudebníci nejdříve neprosazovali snadno. Zvlášť když některé pasáže v salóncích první třídy kupodivu vynechávali a hudba zněla reprodukovaně. Úvod navíc z řad diváků doprovázelo, jakkoliv to k fenoménu Titanic vlastně patří, nepříjemné otevírání a šustění obalů od popcornu, zmrzliny a tak podobně.
Jenomže sladké i slané brzy došlo a publikum se začalo soustředit na příběh, který i dnes z velkého plátna působí velmi intenzivně. Zejména když dojde na zkázu. V první polovině, kdy se rodí láska mezi Rosie a Jackem, orchestr obrázkům pouze sekunduje. Aplausu se dočkali keltští muzikanti, kteří podtrhli večírek ve třetí třídě a ještě několik čísel, jinak ale dominoval obraz a příběh.
Intenzita živého doprovodu slavného snímku naplno vynikla až ve druhé půlce při dramatických a akčních scénách, v nichž orchestr převzal vládu a filmu dodával další rozměr. Když po titulkové My Heart Will Go On přišli na scénu Royal Albert Hall poděkovat i Horner s Cameronem, měli dokonce sami v očích slzy dojetí, a to nejen proto, že před velkým publikem prý dosud slavný snímek nikdy celý neviděli.
Místo konání premiéry a přítomnost autorů jistě závěrečnému vyznění večera pomohly. Bude zajímavé sledovat, jak bude neotřele pojatá show působit v Praze, kde Titanic vypluje na halové turné v doprovodu Českého národního symfonického orchestru, který se bude muset vyrovnat s mnohem sterilnějším prostředím O2 arény. Ale podle prvního uvedení to na ztroskotání nevypadá.
