Jistě: animace je ještě dokonalejší než kdy dřív, využití 3D postupů vynalézavější. Výsledkem ovšem překvapivě není efektní podívaná, nýbrž návrat ke kořenům tradičního filmového vyprávění. Jinými slovy film, nikoli přehlídka počítačových fines.
Dědečku, vyprávěj
Jestli film viděl Steven Spielberg, musel jásat. Pixarovský klenot totiž nenásilně propojuje humor s opravdovostí. Dojímá, ale nepřestřelí, baví, ale anekdoty umně balancují s vyprávěním. I proto se prodral až na zahájení festivalu v Cannes.
Ač "jen" kreslený, je Vzhůru do oblak filmovější než devadesát procent klasických hollywoodských bijáků, a ještě má tu výhodu, že si může dovolit víc. Karikatura totiž stírá sentiment.
Klipový sestřih jedné velké životní romance, který by byl v podání živých herců kýč jak bič, má tak díky výtvarné stylizaci nepopsatelné kouzlo. Režisér Pete Docter dobře ví, že animovaný film na rozdíl od hraného může zajít dál, a přitom neriskuje vydírání. Právě naopak.
V němé sekvenci, doprovázené nostalgickou hudbou Michaela Gicchina, tak nejprve na rozkvetlý kopec vytančí energická dívka a až za ní oddaně supící mladík. "Po letech" stoupá stejnou cestou stařík a v závěsu za ním stařenka supící stejně oddaně jako on před lety. Křehké, nenásilné, působivé: stejně jako celý film.
Barevný útěk
Natočit příběh důchodce, který se po smrti manželky rozhodne realizovat svůj celoživotní sen a s domkem přivázaným na trsu pouťových balonků se vydá napříč oceánem, prý pixarovského veterána Doctera napadlo v rámci zcela regulérní "životní" únavy.
"Občas mívám na konci náročného pracovního dne lidí a zmatku světa natolik po krk, že si představuji, jaké by to asi bylo, úplně se někam ztratit," vysvětloval, proč hrdina filmu, brblající stařík Carl Fredricksen, zatouží právě po cestě vzhůru k oblakům.
Možná i proto je v téhle pixarovské hříčce opravdovost, jíž se odlišuje od svých předchůdců. V prvním plánu se královsky bavíme (a že jsou tu výhradně vtípky inteligentní a vybroušené), v druhém (dobrovolně!) přemýšlíme.
Animovaný Chaplin
Možná to teď vyzní trochu rouhačsky, ale takhle "mimochodem" uměl životní moudra předávat snad jen Fellini či Chaplin. A ne náhodou si při sledování Docterova filmu vzpomenete na Forresta Gumpa nebo Kida.
Mimo jiné. V objevitelském nadšení hlavního hrdiny, který zloduchy poráží berlí a v džungli ztracených světů se pohybuje jako doma, je něco z Indiana Jonese, v dojemné klackovitosti Carlova průvodce, šikmookého skautíka Russela, zase duše Pánů kluků.
Když se ti dva spojí, je z toho příběh, který pohne i tím nejcyničtějším srdcem, aniž by to utrpělo újmu.
Ve chvíli, kdy už už vzlyknete, totiž začne "házet hlášky" pes s mluvícím obojkem, opeřenec nejasného původu polyká francouzskou hůl nerudného dědy a do toho onen "dojemný" hoch touží mermomocí dělat dobré skutky a je na zabití (aby získal titul Zkušený průzkumník divočiny, potřebuje totiž bobříka za pomoc seniorovi).
Postihnout kouzlo jubilejního snímku pixarovské dílny není lehké. Tím spíš, že je nebetyčně vtipný, fotogenický a chytrý. Co slovo, to perla, co scéna, to gag.
Technická dokonalost obrazu, která po mnoha nezdařených pokusech konečně dodává i lidské tváři výraz, který není "ani moc, ani málo", navíc způsobuje, že se občas zapomeneme a místo "animáku" sledujeme "prostě film". Film, kde nic nevyčnívá ani nechybí. Vyvážený film. Dobrý film. Výjimečný film. Nejlepší animovaný film posledního půlstoletí. Tak!
Vzhůru k oblakům
Režie: Pete Docter
104 minut, český dabing, v kinech od 20. 8.
HODNOCENÍ iDNES.cz: 99%
