Přesněji řečeno dva filmy v jednom. Vše, co se odehrává na půdě maloměstské operní scény, má originální nápad a náladu Okresního přeboru v jiné branži s krotším, laskavějším pohledem. Tedy nádech přívětivé směsi nadšení a šmíry, vášní umělých i skutečných, byť jim chybí uvolněná lehkost Menzelových dřívějších prací - přestože v mnohém vykrádá Vesničku mou střediskovou.
Humor, kterého je povážlivě pomálu, vyvěrá právě ze způsobu, jak režisér umně nakládá s hudbou; sestřih orgasmů ctižádostivých sopranistek v ložnici operního režiséra je vlastně jediný nápad, jenž utkví v paměti. Bohužel děj - protože o příběhu se téměř nedá mluvit - se odehrává i mimo civilně prozaické prostředí divadelních zkoušek a vzájemných vztahových rituálů. Menzel totiž v Donšajnech provozuje i satiru, a tu až zoufale neumí.
Dojde na zdevastované divadlo, jež by mohlo sloužit zpívajícím dětičkám, na zlé podnikatele a nechápavé policisty, na dobrotivou vílu v podání Libuše Šafránkové, na její ulepenou pamětnickou romanci s Martinem Hubou, symbolem "donchuanů, po nichž zůstávají ubrečené holky", na věty, kde se plakátová agitka mísí s pocitem trapnosti.
Umravněné osvětové Babovřesky, v nichž neselžou pouze kostýmy, střih, zpěv a starý dobrý Mozart; z takových návratů filmařských legend dýchá smutek.
